Ahoj Petře, předně ti chci poděkovat za tvůj čas a pogratulovat k takovému významnému jubileu. Přeci jen ne každý, to zvládne za tím pultem tolik let.

Jak vzpomínáš na své začátky? 
Ahoj. Teď už jen nostalgicky. Byla dřina ustát těch 20 let djingu a promotérství. “Obětoval” a podřídil jsem tomu celý svůj život. A moji blízcí také.

Hrál jsi vždy jen techno, nebo jsi začínal s diskotékama?
První mejdan jsem vytvořil někdy na základce – asi sedmá nebo osmá třída, když jsem měl na starosti rozlučku ve třídě. Mixoval jsem tehdy hudbu z kazeťáku a snažil se častým mačkáním play/pause upravovat zvuky dané nahrávky 🙂 Už tehdy mi děti říkaly, že jsem magor.

Celkem hraju už 27 let. Od svých 14 jsem hrál každý víkend na diskotéce, kterou jsem i s rodiči vedl. Staral jsem se o výlep plakátů, uklízel po akci sál a víkend co víkend jsem hrál. Po škole jsem v pátek šel s tátou namontovat aparaturu na sál, celou noc jsem hrál, do postele jsem se dostal okolo páté ráno a už v 10.00 jsme demontovali celou aparaturu, kterou jsme převáželi na jinou vesnickou diskošku, kde mě čekal stejný scénář ze soboty na neděli. Domů jsem se dostal okolo sedmé ráno. A tak to šlo roky.

Diskotéka fungovala na jedničku, na svou dobu to bylo na Pardubicku hodně vyhlášené. Každý pátek jsem hrál pro cca 600 lidí. Pral jsem jim tam KLF, U 96, 2Unlimited a jasný, taky osvědčené hity té doby:)

Pamatuji se, jak jsem si v roce 1995 sehnal první řemínkový gramec, kterému nefungoval pohon, takže se deska nemohla točit. Ale já měl stejně jen jeden vinyl – českou kapelu Citron, kde v jedné skladbě byla pasáž se sólem kytary bez bicích – tu jsem používal pro skrečování. Byl to pro mě jiný svět.

Tak třeba – hrál jsem skladbu Informer od Snow a do toho dělal ty vesmírné pazvuky vznikající na základě mého pohybu deskou na gramci tam a zpět, přičemž narvaný sál lidí skoro ustál v tanci. Pozorovali mě s otevřenou pusou, co že se to děje. Lidé před podiem si klepali na čelo a řvali na mě, že jsem magor a co to dělám… Nikdy na to nezapomenu…

Vše se podělalo, když jsem poprvé viděl hrát Carla Coxe na VAVA TV. Otočilo mi to život. Koupil jsem si album Paul Van Dyka – Seven Ways a začal jsem to na akcích hrát. A to byl konec. Diskotéka, která mi fungovala nepřetržitě skoro pět let, zkrachovala do 4 měsíců. Ale já měl nový svět.

Vždy mě zajímalo, zda máš svou přezdívku podle Džejára ze seriálu Dallas? 🙂

Ano, přesně podle toho. Když mi bylo okolo 19-20 let, tak jsem se živil tím, že jsem po čerpačkách rozvážel nemrznoucí kapaliny, oleje apod. A obchodníci mi říkali, že jsem jako ten Džejár z toho seriálu, protože všechny ukecám. A tak mi to zůstalo. Jasně že bych si to nikdy dobrovolně nevybral, je to šílený nick tvl! Ale tak to prostě bylo a zůstalo to se mnou. Ani doma mi jinak neřeknou.

Když jsem o tobě hledal informace, tak jsem našel rozhovor z roku 2002, kde píšeš, že ses k technu dostal „prokaleným“ vývojem. Kalíš ještě jak za mlada, nebo už si to užíváš jinak
Za časů diskoték jsem chlastal „balantýnku“ s kolou. Na taneční scéně jsem zase 8 let hulil. Ale vždy až večer po práci před usnutím a nebo na mejdanech. Mě nebavilo hulit proto, abych si usnadnil práci a nebo mě den lépe utekl. Později jsem zkusil i další sračky, asi jako většina. Drogy na taneční scéně a vůbec v celé hudební brandži byly, jsou a budou. Tak to prostě je.

Shrnul bych to známým sloganem – sex & drogy & rock & roll. Jsem přesvědčený, že to platí pro celý hudební průmysl na světě. Stačí si přečíst pár životopisů nejvýznamnějších hudebníků posledních 50 let.

Vzpomeneš si ještě na svoje první hraní, případně svůj první honorář a kolik to bylo?
Pokud by to mělo být něco seriózního, tak tuším asi rok 1998, kdy jsme s Aiffelem, Coitus Exitusem a Pavlem Krejdlem hráli z návěsu kamionu na parkovišti v městečku Přelouč u Pardubic pro asi 1000 lidí. Tehdy jsem mixoval desky od Olava Basoskiho, starý kvalitní house od Davida Guetty apod. Měl jsem na velkém papíru napsaný poznámky ve stylu: “deska Olav Basoski strana B – někdy okolo půlky bude nájezd, pak přijde rovnej beat a do toho smixuju desku s červeným kolečkem od Robbie Rivera, strana A, druhý track – bacha krátkej začátek!” Nekecám, tak to bylo. Měl jsem několik papírů a na nich to bylo propiskou počmáraný těmito taháky 🙂 Myslím, že jako honorář jsem dostal pár drinků na baru a byl jsem za to nesmírně rád 🙂

Přišla na tebe za těch dvacet let krize, kdy sis říkal, že se na to vykašleš?
Stokrát a stále se vrací. Je to náročné. Vždyť jsem od mala jen na mejdanech, skoro víkend co víkend. Miluju hraní jako takové, ale ono to fakt není jen na ty dvě hodiny. Jsou to hodiny strávené u kompu kvůli skladbám, hodiny na cestách, život po hotelech…

I hraní samotné je náročné. Pro mě tedy ano. Když to srovnám s výkonem, kdy dám 10km běh, tak po 2 hodinovém hraní se cítím více utahaný. Už loni jsem se rozhodl hrát jen jednou za víkend a tento rok si beru tak dvě hraní za měsíc. Víc už nedám. Mám 3 firmy které vedu, rodinu a další aktivity, kterým se věnuji a potřebuji tento noční život omezit. Ale vzdát se toho nechci.

V březnu oslavíš tu dvacítku v Pardubicích. Proč právě tam?
V Pardubicích, konkrétně v L-klubu jsem v březnu 1999 dělal svou první akci s maďarským Dj Budajem. Ten prostor (L-klub) je naprostá legenda. Společně s Roxy a Radost FX  má svou zásadní pozici na vývoji české elektronické scény. Aleš Bleha zde dělal první nezapomenutelné akce se jmény jako jsou Paul Van Dyk, Sven Väth a dalšími. Tehdy se začala psát historie.

Jsi znám i díky festivalu Svojšice, jak ses k tomu promotérství vlastně dostal?
Chtěl jsem si zahrát na akcích s velkými jmény. A jediná cesta byla uspořádat si takovou akci sám. Zní to sice jednoduše, ale realita byla a stále je nesmírně těžká.

Jak vnímáš aktuální klubovou scénu v CZ?
Na jednu stranu mě těší, že je posazená v pozici, ve které je. Nemáme podporu médii, rádií, není nám věnován žádný prostor pro širokou veřejnost, která by díky mediálnímu zájmu mohla strhnout nové lidi do naší scény. Ale to je ta správná cesta undergroundu. To že jsme komunitní, jsme subkultura.

Zažil jsem dobu, kdy si mě zvali na rozhovory do ČT, Primy, Novy, v rádiích jsem byl každý měsíc a mediální zájem byl neutuchající i ze strany komerčních sfér. Do Svojšic chodili lidi, které dnes vidíte na televizních obrazovkách nebo v politice. Byl to po těch desítkách let monotónního, kulturně hudebního dění v Československu nový, svěží a abstraktní styl, který začal lákat davy. To je však pryč.

Na čem aktuálně pracuješ? 
Narozeninová akce v L-klubu mě zaměstnává asi nejvíce. Oddal jsem se tomuto mejdanu, dovolím si říci, že bude fakt výjimečný. Dále narozeninová halová party v Praze, Festival Svojšice 2019, produkce mnoha letních festivalů, letní koncert Tomáše Kluse atd. atd.

Víme o tobě, že máš i děti. Kde nejvíce je poslední dobou slyšet o Victoru Tellagiovi, který je tvým synem. Jsi pyšný táta? 
Ano, mám dva kluky. Pýcha je vlastnost, která se mi vyhnula obloukem. Možná někdy až příliš dalece. Já to v sobě prostě nemám. Takže řekněme, že jsem spíše hrdý. Kdo by to byl řekl, že se tyto věci okolo něj stanou. Nikdy bych si to ani nepomyslel. Jsem rád, že mě nevyužívá k tomu, abych ho někam tlačil. Občas mu pomůžu, to je jasné. Je sice jinak žánrově naladěný, ale jsme ze stejného světa. On si však vybral svou cestu k cíli poctivou a pokornou prací s naprostou oddaností ke svému snu.

Pamatuji si na jeho první hraní na festivalu Mácháč. Když v neděli odpoledne přiletěl domů s vykulenýma očima s informací, že vyhrál producentský contest na Mácháč a že jeho skladbu umístí na CD a ještě tam bude hrát. A já vůbec nevěděl, že se něčeho takového účastní a pokouší se o to. A úsměvné bylo, že jsem tři dny před tím byl s majitelem Mácháče, Gabem, na večeři a kecali jsme o všem možném. Zpětně vím, že ani on v té době nevěděl, že mám syna, který dělá hudbu 🙂  Přeji Victorovi, aby k němu byl osud a vesmír spravedlivý.

Nemluvíš mu do toho, co skládá, a že se odklání více do main streamu?
Jasně že ne. Je mi to úplně jedno. Je přeci nejdůležitější podstatou každé žijící bytosti na této planetě, když ví, co chce a kam směřuje. To víš že ho občas nakopnu, co že to dělá za sračku, ale on se jen směje:) Líbí se mi jeho produkce a ještě více styl hraní. Je slyšet, odkud vzešel. Ten hutný základ v něm prostě je. Vždyť v začátcích strávil desítky hodin ve studiu s Tokym a Adrianem Hourem. Od malička se s námi pohybuje a pracuje na Svojšicích, v autě poslouchal sety Džejára. Takže to v sobě má. A v jeho produkci, pokud jsi vnímavý, to dokážeš najít.

Kdy si s ním zahraješ b2b? 
Viděl bych to jedině na hlavní stagei Mácháče v dobrém čase. To bych se nad tím asi dokázal zaseknout. Ale to by s mým přístupem bylo na týdny příprav tvl:-)

Jak dlouho plánuješ ještě hrát?
Občas nad tím trochu přemýšlím. Myslím si, že to zatím nedokážu, vnitřně… Ale ten čas jednou přijde.

Co bys do začátku doporučil mladým DJům a producentům?
To je těžká rada. Jsem přesvědčený, že stejně jako vrcholový sportovec nebo třeba špičkový chirurg, se i pro toto řemeslo musíš narodit. Musíš to mít v sobě. Pak ti cestu určuje srdce. Ti, co to v sobě od mala nemají a “jen” chtějí, si to musí vydřít. Těch kroků je spousta, dala by se o tom napsat kniha. Jeden postoj je však podstatný – být sám za sebe, nesnažit se (i s ohledem na svůj vzor), být jen kopií.

Na závěr nám řekni nějakou veselou historku z tvého párty života.
Věř mi, že by se o tom dal natočit film. Kdyby to dostal šikovný hollywoodský režisér, plnil by tento film kina a kontroverzní prohlášení by se jen hrnula. Mám tuny historek, ale ty prostě nepatří ven, protože jsem v nich nebyl nikdy sám…:)

Díky moc za tvůj čas a hodně sil pro dalších 20. let na scéně.

Džejár – 20 let na techno scéně
22. 3. 2019
ABC klub (L-klub)
Gary Beck (UK), Adrian Hour (RA), Luke Sun (DE), Lucca, Toky, Boss, Alex Preda (NL), EKG, Chris Sadler, Enrico, Victor Tellagio, Smoke

Předprodej vstupenek: https://akce.djdzejar.cz/2019/vstupenky

Více informací na www.djdzejar.cz #DZEJARSLAVI20
FB event: https://bit.ly/2SVO3Mz