O minulém víkendu se na letišti Neustadt-Glewe mezi německými městy Berlín a Hamburk konal další ročník stále více populárního festivalu Airbeat One. Také letos pořadatelé lákali na největší EDM jména, a tak jsme nemohli chybět.

 Cesta autem sem z Česka trvá 4-5 hodin, veřejnou dopravou je to o trošku víc, ale efektivně se dá využít např. spolujízdu Bla Bla Car. Co mě na první pohled při příjezdu do festivalového areálu zaujalo, byl fakt, že se Airbeat One koná na místě bývalého nacistického koncentráku. Většina lidí si toho nejspíš nevšimne, mně to ale přijde přinejmenším bizarně. Tento koncentrák ovšem patřil mezi menší tábory, za války tam bylo vězněno jen několik tisíc lidí. Ale zpátky k festivalu.

Letošní podtitul celé festivalové edice se nesl v indickém stylu. Odpovídala tomu stage ve stylu chrámu Taj Mahal, která vypadala skutečně luxusně. Za to pro organizátory palec nahoru. Kromě toho se v areálu nacházela ještě zastřešená stage Terminal a hardstylová Q-Dance stage.

Do Německa míříme ve čtvrtek a díky kolonám a policejním kontrolám přijíždíme do Campingu až v odpoledních hodinách. Stavíme stany, ale plán stihnout vystoupení Olivera Heldense se nám nepodařil. Míříme si tedy prohlédnout celý areál, který je od našeho Nord Campingu vzdálený asi 25 minut pěšky (blíže se nacházel Main Camping a VIP Camping).

Slunce svítí, a tak zůstáváme na mainstage. Tam měl původně vystupovat Afrojack, který ale den předem z rodinných důvodů svůj set zrušil. Organizátorům se na rychlo podařilo najít víc než skvělou náhradu v podobě Dona Diabla. Jeho set mě bavil a navnadil na další vystoupení večera. Následovala holandská Wéčka, jejichž set byl naopak velmi podobným jiným, které lze najít na Youtube. Jejich hudba mě ale baví, takže to nemohlo v žádném případě party narušit.

Od půlnoci stál za DJským pultem samotný Armin van Buuren. V jeho 90minutovém setu zaznělo hned několik IDček a bylo jasné, že trancový král testuje některé tracky pro Ultra Europe a Tomorrowland. Celý program na Mainstage zakončoval rovněž bezchybný set DJ Snake.

Celá naše parta se následně přemístila na Terminal stage, kterou doslova rozbíjel Malaa. Osobně se přiznám, že jsem se jeho setům vyhýbal a vlastně ani nevím proč. Byl to jeden z nejlepších setů večera. Mezi 4. a 5. ranní jsem ještě stihl poslechnout další holandskou dvojici Lucas and Steve. Pak už následoval návrat do campu a zasloužený spánek.

V druhý den festivalu – v pátek – jsme se všichni vzbudili strašně brzo a nevěděli jsme, co celý den dělat. Jenže když pak musíte čekat dlouhou frontu na sprchy, tak najednou bylo po dvanácté a to už pomalu zase začínal festivalový program. Ještě předtím jsme ale dojeli autem do supermarketu a nakoupili potřebné zásoby – především alkoholu.

Do areálu jsme pak přišli okolo 17. hodiny. Osobně jsem se těšil na set Quintina, který ale z neznámých důvodů nedorazil. To už ale nastoupil Salvatore Ganacci – i jeho jsem slyšel hrát poprvé. Těšil jsem se na pořádnou show, ale asi kvůli lehčímu dešti se tento blázen šetřil a vzmohl se jen na časté “heeeeey-hoooou”. Při setu Alana Walkera a Vini Vici již pršelo více, a tak jsem se radši šel schovat pod střechu a jejich sety poslouchal jen z povzdálí. Nutno ale říct, že především ten Alana Walkera mne velmi zaujal.

Ve 21:30 nastoupil na mainstage KSHMR. I přes německé animace, kterým jsem vůbec nerozuměl, měl krásný, vyvážený set a podle mého i o mnoho lepší, než který jsem slyšel před rokem na Ultra v Miami. Následoval Alesso, který na můj vkus zahrál příliš mnoho rádiovek a pomalejších tracků: ale proč ne, mělo to grády a dokonale nás to navnadilo na hlavní hvězdu večera.

Tou nebyl nikdo jiný, než Martin Garrix. Tato 23letá superstar nedávno prodělala zranění pravé nohy a Airbeat One bylo jedno z jeho prvních vystoupení po krátké pauze. Při setu tak musel vystupovat se speciální protézou, která mu pomáhá udržovat stabilitu. Samotný Garrixův set netřeba rozebírat – opět potvrdil, že se může pyšnit titulem DJ č. 1.

Po krátkém change-overu sobotní program na mainstage uzavírali Dimitri Vegas a Like Mike. Nevím proč, ale tihle Belgičani na mě působí unaveně, jakoby hráli jenom pro peníze a show byla umělá. Působili na mě falešně, ale třeba to je jen můj názor. Jejich set byl ale dobrý, tedy kromě Dimitrova DJ failu a následných technických problémů, kdy na deset minut vypadly reproduktory i další aparatura.

Zbytek naší party šel později na Tchamiho a Wiweka, moje fyzické síly to nicméně nezvládaly, a tak jsem šel spát.

V sobotu už od brzkého rána pršelo, ten den navíc Steve Aoki zrušil vystoupení a celkově vypadaly vyhlídky na poslední festivalový den dosti pesimisticky. Pak se ale mezi některými profláklo, že v Německu jsou i další členové Swedish House Mafia, a proto se začalo proslýchat, jestli náhodou zbylí dva Švédové nedoplní Sebastina Ingrossa v jeho setu. Ze zákulisí jsem věděl, že tomu tak nebude, protože existuje smlouva, že SHM mohou vystoupit na území Německa jen jednou, a to v září v Berlíně. Společně tím pádem vystoupili „pouze“ Sebastian Ingrosso B2B Steve Angello. Jejich plánovaný set byl z 22. hodiny kvůli prudkému dešti posunut na 23:30, ale to mi v žádném případě nevadilo. Set zněl jako kdyby hrála SHM a všichni jsme se dokonale v tom hlubokém bahně po dešti bavili. Poté zahráli ještě The Chainsmokers, kteří nezklamali, ale ani nezazářili, a jako poslední měl na mainstage zahrát Timmy Trumpet.

Ať se na mě nikdo nezlobí, ale australský trumpeťák zahrál příšerně. Jeho bláznoviny jsou sice známé, ale set byl nevyvážený a navíc předehraný – takže naprosté zklamání a brzy jsme odešli do Terminal stage, kde hrál Mercer. Potom jsme se ještě na krátko vrátili na mainstage kvůli closing ceremony a ohňostroji a pak zase zpátky na Terminal, kde od 4 hodin ráno hrál Mike Williams. Jeho set mě velmi překvapil, zahrál navíc nové ID s Nicky Romerem, které pravděpodobně uslyšíme na Tomorrowlandu. Jako poslední jsme krátce poslechli Moksi a pak už šli v 6 ráno spát.

Hodnocení

Celkově hodnotím festival jako velmi povedený. Za změny v line-upu a počasí organizátoři nemůžou, naopak se vždy snažili zajistit co nejrychlejší a nejkvalitnější náhradu. Palec nahoru patří i za vzhled a téma festivalu, stejně jako za bezproblémové zázemí kempu. 

Jako mínus naopak vnímám absolutní neschopnost obyčejného personálu – na info pointu vám vůbec nedokáží poradit, téměř nikdo nemluví anglicky, a tak v případě jakéhokoliv problému je těžké ho vyřešit. Pro někoho můžou býti vysoké i ceny na baru – ono 5 euro za obyčejnou vodu je asi skutečně dost.

Organizátoři již ohlásili termín na příští rok – uskuteční se opět druhý červencový víkend a vstupenky budou v prodeji již od příštího měsíce.