Fotky: Milan Vrzal

Tak jsem tam poprvé šel taky. Nikdy bych si nepomyslel, že dojde k tomu, abych se podíval na tuto obrovskou a primárně na EDM zaměřenou taneční párty. Kdysi dávno, v samých začátcích, jsem o ní neměl valné mínění, šlo to zcela opačným směrem jak hudebně, tak věkově, ale letos se pořadatelé rozhodli ke kroku, který pro mě změnil pohled na festival jakým Magnetic je. Jeho Blue stage jako prvotní pokus se jmény jakými je Amelie Lens, Sam Paganini, Camelphat a další, znamenala, že se tam prostě podívat musím. Amelie je láska a techno je moje životní energie.

Jelikož jsem úplně nevěděl, jak to na Magneticu probíhá, vyrazil jsem raději o něco dřív, přeci jen mám už nějaké zkušenosti a tušil jsem, že se spousta lidí dostaví již na samý začátek mejdanu. Nemýlil jsem se, přicházím o půl desáté a před hlavním vchodem je několik stovek lidí čekajících na vpuštění dovnitř. V hale tou dobou již byla opravdu velká spousta lidí, ale do šatny se člověk dostal bez problému a bez zdlouhavého čekání. Procházím si rychle svou modrou stage a jen pro porovnání nahlížím i na hlavní. Hudebně hodnotit však budu pouze modrou, k červené mi nepřísluší se vyjádřit ani náznakem.

Modrá stage byla vlastně polovinou main stage. Spoustu prostoru zabírala umístěná šatna a doplněné přenosné toalety, kterých jsem si všimnul bohužel až později a zprvu si vystál nekonečnou frontu namačkaný v průchodu. Rozdílné bylo i její umístění kdy byla umístěna bokem a ne v čele haly. Ničemu to nevadilo, jen se občas v pokročilejším čase protlačit ven bylo náročnější, ale to nebylo nic, na co by člověk již z minulosti nebyl zvyklý.

Hudební podkres jsem jako první zaregistroval od pomalu končící Mariky Rossy. Klasicky absolutně bez výrazu tvářící se Marika hrála celkem příjemné techno, ale nic čím by uchvátila. Sice měla zajímavý outfit a vypadala jak žabka na prameni, ale příliš mě neoslovila a to jsem jí už měl možnost slyšet před lety v malém pražském klubu Yes. Nic se od té doby příliš nezměnilo.

Opakem byl následující set od Layton Giordani. Tenhle mladík z NY se předvedl v super světle. Jeho začátek byl dokonalý a rozehrával se víc a víc. Remix oldschoolového tracku „music is the reason“ byl totální pecka.  Tou dobou jsem již vepředu krásně před zábradlím a tančím si. Nechávám se strhnout hudbou a valivým basem. Není kolem mě nic, jen já a hudba. Občas se zastavím, otřu si stékající pot z čela a pokračuji dál. Layton mě baví a to hodně. V konečném důsledku bych ho však rozhodně prohodil s hrajícími Camelphat, kteří se toho ujali po něm.

Camelphat. Známé spíše housové duo se svým absolutně nejvíc hitovým trackem „Cola“ měli vystoupit v tvrdším tempu a to také splnili. Nečekal jsem od nich až takovou smršť, ale znělo to prostě tak trochu jinak, chvílemi hodně monotoní a prostě spíš by se jim hodil dřívější čas v jemnějším tempu.

Zvuk tu byl ale velmi příjemný, v porovnání s tou hlavní tu ale vše bylo opravdu jen jako ta druhá stage. Srovnávat to rozhodně nešlo, jen prosím příště u nás na technu není třeba skoro vůbec dávat nějaké světelné instalace. Mnohdy tu bylo tolik světla a blikátek, že to atmosféře spíš ubíralo. My to nepotřebujeme, stačí temnější rudá a občas stroboskop a i to je moc.

Již ho vidím, malinkatý v košili oblečený Sam Paganini. Týpek rozjel show večera. Hudebně mi to bylo opravdu nejblíž. Hutné valivé techno které baví. Spodky basové linky které srolují linoleum a narovnávají skoliozu. Neskutečný set plný krásných beatů a žádných vrtulí. Sam Paganini připravil pro mou Amalku půdu tak, jak se sluší a patří a remix tracku „Silver Screen“? No tak to potěš. Nejvíc nejlepší pecka. Lidé se baví, tančí, potí se. Horko panovalo opravdu téměř všude. Dalo se však najít naštěstí místo stranou na konci haly, kde se dalo poměrně hezky dýchat i hýbat.

No a konečně je tam, moje milovaná, moje kobylka Amálka. Amelie Lens. Tato štíhlá, krásná tmavovlasá techno víla spustila hned od začátku totální acid techno. Tyhle prvky mě v technu baví hodně, opravdu to dává celému setu barvitost a šťávu. Při střídání však měli chvilku problémy s přepojením techniky a pak ještě pár minut stále něco řešila se stage technikem a až po chvíli se vše ustálilo a mohla se perfektně soustředit na svůj set. Tančím v davu uprostřed, téměř před ní. Nemohu se skoro hýbat ale energii jsme v davu měli všichni neskutečnou. Amelie Lens je pro mě opravdu v současné době leaderkou mezi DJane. Ještě spolu s Charlotkou že jo 😊 Uteklo to jako voda a najednou byl její konec. Smíšené pocity radosti z jejího setu střídá stesk po ní. Kdy jí zase uslyším a uvidím?

Už na mě ale pomalu doléhala únava, vydržím tedy ještě na nějakou tu necelou hodinku posledních hrajících Cosmic Boys a vydávám se směr domov. Magnetic a moje premiéra hudebně dopadla na jedničku. Co se týče lidí, nebylo to úplně ideální, spousty mladých kteří sice jako my před dekádou asi experimentují s mnoha věcmi, jen se méně hlídají, mají menší zábrany a nemají zodpovědnost bohužel.

Velkým mínusem celé akce bylo dle zpětných informací a diskuze na události velká spousta krádeží. Je možné, že na Magnetic se vyloženě soustředí organizovaná skupinka lidí, která se přiživuje na lidech kteří nejsou 100% soustředěni a přišli se bavit a užít si hudbu a zábavu. Tohle opravdu pokazí hezký zážitek, tak buďte opatrní a hleďte si nejen sebe ale i svého okolí, přátel a známých.

Krásné svátky všem a hezké Vánoce.