mácháč 2016

Třetí srpnový víkend proběhla u Máchova jezera v Doksech opět dvoudenní open air akce s názvem Finlandia Mácháč Festival, kde se předvedli jak umělci ze zahraničí, tak i naše česká DJská špička. Na celkem čtyřech stageích se sešly tisíce fanoušků elekronické taneční hudby a my u toho samozřejmě nemohli chybět.

Kdo už na tomto festivalu alespoň jednou byl, nemůže se divit tomu, proč každý rok přiláká tolik lidí. Jednak to je místem, kde se tato akce pořádá – pohled na krásné, legendární Máchovo jezero a lesy je opravdu k nezaplacení, takže když už jezdíte po takových šílenostech jako my, máte k tomu i trochu té kultury, aby se neřeklo. Dále tento festival láká na své obsazení jak na mezinárodní DJs, tak i těmi tuzemskými. Letošní ročník se první den na Main stage nesl v duchu spíše těch zahraničních umělců (jak jinak než z Holandska), jako například Ferreck Dawn, Joe Stone, Mattn a samozřejmě nechyběla dvojice Sick Individuals a headlineři DVBBS. Na druhé nejvíce narvané stagei jménem electro/progressive se nám představily hvězdy jako TiGi, Mio, Rodrigo Ardilha nebo Tommy Rodgers. Dalšímu dni pak vévodil headliner Oliver Heldens, kterého doplnili DJs, kteří vedou hlavní českou scénu. Zde nám své umění za mixem předvedl třeba Manene, dynamické duo Matamar, miláček jak v Česku, tak i na Slovensku – Richard Reynolds, Audiorockers a Michael Burian.

máchač 2016

V pátek jsme na festival přišli kolem půl 8, kde na hlavním pódiu už pomalu, ale jistě rozhýbával lidi svým melodickým housem DJ Loutka. U vchodu jsme v tuhle dobu neměli ještě žádné fronty, takže výměna náramků a standardní kontrola proběhla – jak se říká – rychlostí blesku. Stejně tak, jako na začátku každé akce, jsme si šli obhlédnout celý areál. Co se týká dalších stageí, barů, občerstvení a toalet, ty byly umístěné stejně jako předchozí roky, takže jste si nemuseli zvykat na nic jiného. Co nás ale příjemně překvapilo, to byla chill-out zóna, kde jste mohli nalézt i čtvrtou stage pod jménem Meet The Giants. A pokud jste na začátku vchodu uvedli, že jste kuřáci, dostali jste speciální náramky s kódem, s nimiž jste se mohli zúčastnit různých aktivit, jako například soutěže o trička, vyzkoušení virtuální reality, ochutnání dezertu ze zubního kartáčku nebo dokonce červeného hamburgeru. Čemu tleskáme, je i vyhlídka, ze které jste se mohli podívat jak na celé jezero, tak i na celý festival.

Po našem návratu na hlavní stage už to na pódiu rozjížděla česká dvojka Mike Solar a Tommy Rich, kteří mě osobně potěšili třeba trackem „Renegate Mastah“ od HiLo. Tuto dvojici sem slyšela poprvé, ale hned mi bylo jasné, že jsou za mixem jako ryby ve vodě. Jejich set byl velice energický a ve spojení s jejich hracím časem, který ukazoval 8 hodin, dokázali parádně rozproudit již plnou pláž natěšených lidí. Svoje hraní pak zakončili asi tím nejvíce epickým trackem, a to jak jinak, než Opusem od Erica Prydze. Mezi dalšími umělci, kteří zde vystoupili, byl DJ Enrico, nizozemský Ferreck Dawn a hned po něm jeho krajan Joe Stone. Ti to zde rozjeli spíše v klidnějším electro houseovém stylu, kde se střídala jedna nekomerční věc za druhou. I když by tento styl nemusel každému sednout, protože co si budeme povídat, většina lidí jezdí na tyhle akce za účelem si zatančit a zaskákat na ty nejznámější tracky, mě se to naopak líbilo, protože jste si poslechli něco nového a hlavně zde byla krásně vidět rozdílnost tuzemské a zahraniční taneční scény. Samozřejmě zde také nemohla chybět společná novinka obou nizozemských umělců, která má název Submit, a my se pomalu, ale jistě přesouvali na vedlejší electro/progressive stage, protože tam mělo začít pořádné EDM hell v podání B2B setu mezi TiGim a Miem.

Už když jsme tam došli, lidé stáli pět metrů za stanem a nám došlo, že tady bude narváno. Atmosféra byla strhující a set dvojice TiGi & Mio nabíral na postupné gradaci. Kluci na pódiu byli sehraní, jak kdyby spolu hráli roky, a i bez mikrofonu a legendární věty „co je to tady do pí*i“ předvedli, že na vyhajpování lidí stačí jejich energie a skvěle sladěné tracky. Ke slyšení byl například Ready To Rumble od Romera, Triple Six, co má na svědomí Curbi, a nebo Afrojackův song Hey v Tom & Jame remixu. To vše ještě umocňoval super vzhled téhle stage, kde stejně jako minulý rok byly dominantou velké bíle deštníky se světly. A jak to zde vypadalo naživo, na to se můžete podívat rovnou v aftermovie.

Když jsme se po setu téhle dvojky vzpamatovali, dostali jsme se opět na hlavni scénu, kde už bylo nastoupené duo Sick Individuals. Na tyto DJe jsem se těšila, protože jejich sety jsou opravdu „sick“. Partypeople už jeli v podstatě na maximum a když se z repráků začalo hrnout „Barricade“ nebo „Deep Down Low“, nemohli snad už více šílet. Ke konci svého setu zahráli borci i legendární skladbu od Tiësta „Love Comes Again“, která snad dala novou naději na lásku všem nešťastníkům. Padla druhá hodina ráno, hudba utichla a všichni dychtivě čekali na další headlinery pátečního večera – DVBBS. Kdo tyhle magory zná, tak ví, že jejich vystoupení je v podstatě hlavně o show, ve které vás po celou dobu nenechají ani na chvíli vydechnout. Během setu vystřídají styl hudby od big roomu, přes trap (který začíná být ve světě EDM velkým fenoménem), až po hardstyle a vy po chvíli už ani nevíte, kde vám hlava stojí.

DVBBS předvedli přesně to, co se od nich čekalo. Po jejich singlech Tsunami nebo Pyramide si pomyslné DJské žezlo převzala nizozemská kráska Mattn. Ta opravdu nezapře, že její přítel je světoznámý Dimitri Vegas, protože to byly stejné kolotoče a set, který neměl ani hlavu, ani patu. Po poslechu Tiëstova „Split“, Guettovy „This One’s For You“ nebo Rihanny s Calvinem Harrisem a Weekndem dohromady jsem chtěla jít přeplavat Máchovo jezero. Nakonec jsem ráda, že jsem to neudělala, protože po Mattn přišel první den festivalu zakončit MaRLo. Jeho míchání trancu a electro houseu dohromady mě opravdu nadchlo. Bylo to něco nového, jiného, poslechli jste si jak staré věci, jako například úplně oldschool Tiësta, tak i ty nové – a když se pustila skladba „Mega“, tak to bylo opravdu mega! I přes to, že při jeho setu začalo pomalu svítat a v 6 ráno byl oficiálně první den festivalu ukončen, MaRLovi se úkol, vydat z lidí i tu poslední kapku energie, povedl na jedničku.

Druhý den začínal již o půl čtvrté, kde se jako mezi prvními vystupujícími objevili například Carlo Beta, Lady A nebo Sylon. My do areálu přišli na právě hrající dvojku Angry Beats, kteří mi doplnili energii hned, jakmile zahráli track „Snakes“ od Sikdope. Za mixákem si to náležitě užívali a také měli proč. Pláž se jim pěkně plnila lidmi, kteří se při jejich setu pořádně probrali po včerejším dni, stejně jako já. Ve vzduchu už byla cítit ta správná atmosféra z prvního dne a na stagei se objevil asi nejbláznivější český DJ – Manene. Řekněme, že tento kluk je taková česká verze předešlých DVBBS. Jeho set zahrnuje trap i hardstyle a samozřejmě: skákání z DJského pultu a „tancování“ za mixákem nemůže u tohoto umělce nikdy chybět. Zkrátka si to prostě umí užít se svými fanoušky a aby toho nebylo málo, tak nám na obřích LED obrazovkách létala velká Hello Kitty. Ano, vážně! Jako vždy se s tím nemazal a po písních jako Lock’n’Load říznuté s We Will Rock You, kde lidé tleskali pořádně do rytmu, se na pódium chystala další česká dvojice, která je známá pod jménem Matamar.

Jejich vystoupení celkově mohu shrnout do jednoho velkého – WOW! Toto duo jsem měla čest slyšet již několikrát a myslela jsem si, že už víc mě překvapit nemůžou, ovšem opak byl pravdou! Tolik energie a driveu, kolik bylo v jejich setu, nemohlo zde nechat nikoho chladným. Lidé řvali, skákali, tleskali a byli v pořádné hudební euforii, při které se tvrdší tracky střídaly nádherně s volnějšími. Také jsme slyšeli několik kousků z jejich nové produkce, včetně premiéry jejich chystaného tracku. Velký palec nahoru pak dávám i za neskutečný vizuál na obrazovkách, který set této dvojky ještě více umocňoval. Mohu s jistotou říct, že jejich stage pro mě, byla nejlepší z celého festivalu a prezentace sebe sama zde neměla ani tu nejmenší konkurenci. Co se pak týká hraní, tak podle mého názoru dali fanouškům elektronické taneční hudby přesně to, co opravdu chtěli. V nekončícím údivu jsme pak mohli zaslechnout jak jejich díla, tak i tracky jako třeba Tokyo Machine – Party, Steve Aoki & MORTEN – Kids nebo Armin van Buuren & W&W – If It Ain’t Dutch.

Matamaři skončili a my si mezitím dali menší pauzu a posilnili se na další hvězdu večera – Richarda Reynoldse. Ten byl pro mě opět velikým překvapením tohoto dne, jelikož jsem zatím od něj takový set ještě neslyšela. Každopádně jeho nové, tvrdší hraní ve stylu future house a progressive mě bavilo až moc a jeho skvělý vizuál, ve kterém tancovala ve zpomalených záběrech jeho přítelkyně, byl krásným spojením toho, co ti dva mají vlastně nejraději – hudba, tanec a hlavně jeden druhého. Samozřejmě nemohly chybět vlastní díla a po kouscích od Loopers – Tell Me nebo Laidback Lukea – Fcukin Beats už nemohl být festival více rozjetější. V této chvíli začala mít akce jedinou chybu – bohužel se přihnal déšť a studenější vítr, takže jsme si šli, stejně jako milion ostatních lidí, koupit pláštěnky. Menší přeháňka se vytratila celkem rychle a na stagei to začalo být ke konci Reynoldsova setu trochu chaotické. Nelíbilo se mi, že ještě když tento umělec hrál, tak se na LED panelu ukázalo jméno už dalších vystupujících, kterými byli Audiorockers. Dokonce se zde ukázali i světelní „roboti“, kteří v tu chvíli na pódiu také neměli ještě co dělat – a zničeho nic se z repráků začal ozývat do mikrofonu hlas, který patřil MC, jenž zde měl vystupovat s Audiorockers. Nejenže Richardovi zkazili z mého pohledu konec setu, ale ani jsem nechápala, co tam najednou dělá MC a kecá do mikrofonu celý set „put your fuckin hands up“ a „everybody fuckin jump“. Poté, co jsem viděla, že se na stagei děje (svítící roboti s „COčkem“, řvoucí MC a vypuštění hejna obrovských bílých balonků do davu) jsem si uvědomila, že zde už bohužel nejde jen o hudbu, jako to bylo u předchozích umělců, a to mi přišlo celkem škoda.

Hlavním tahákem sobotního programu byl ale future houseový mág – Oliver Heldens. Ten stejně jako například na Tomorrowlandu připravil set, kde se kromě jeho melodické hudby vyskytovaly i staré známe hitovky v dobře provedených mashupech. Stejně tak jsem se ale nemohla ubránit pocitu, že jeho vystoupení je po bigroomové náloži Audiorockers lehce utahané a ačkoli mě po poslechové stránce hodně bavilo, tak naběhnutý adrenalin mi v těle pumpoval na 100%.

Sečteno podtrženo. Letošní festival bych hodnotila jako nad očekávaní, i přes to, že ne úplně vše bylo, jak mělo být. Celkem dost velikým překvapením byla hlavní stage, která vizuálně vypadala lépe minulý rok, ale jakmile se setmělo, neměla ta letošní nejmenší chybu. Palec nahoru dávám i za obsazení, kde naši DJs (alespoň za mě) byli lepší než ti zahraniční, dále za osvětlení i zvuk. Co beru jako mínus, je hlavně sobotní večer, kdy bylo na festivalu více lidí než v pátek a byla zde hlava na hlavě, takže když jste někam chtěli projít, museli jste si vytrpět více než málo nervózních a nepříjemných lidí, kterým vadilo neustálé „courání“ návštěvníků. Chápu, že peníze jsou peníze, ale pro příště bych organizátorům doporučovala dbát také na pohodlí. Co se mi ale opravdu na letošním ročníku nelíbilo, byla omezenost všech barů, kvůli nové ochucené vodce – Finlandia Kokos. Díky této novince byly z baru stáhnuty hlavně bílé rumy, takže kdo je zvyklý třeba na cuba libre, měl smůlu. A musím říct, že v podstatě striktní diktování toho, co máte a nemáte pít, se mi jako návštěvnici opravdu nelíbilo, obzvlástě když jste si tedy i přes váš zvyk (si vylít hlavu každý pátek rumem) objednali vodku s červeným red bullem a k tomu jste dostali bez ptaní tu kokosovou premiéru. To jako vážně?! Nicméně počasí se bohužel poručit nedá a i přes to, že jsme kvůli dešti nezůstali do konce, tak jsme si letošní ročník užili víc než ten předchozí – a doufáme, že ten další bude na ještě vyšším levelu, než v roce 2016.

BTW: Nejhranější zde bylo duo The Chainsmokers a jejich tracky Don’t Let me Down nebo Roses.