ultra europe

Ultra Music Festival je jeden z nejznámějších a hlavně nejrozšířenějších festivalů vůbec. Není snad žádný fanoušek elektronické taneční hudby, kdo by ho neznal. Díky své popularitě, Ultra expandovalo během několika posledních let do celého světa a pro nás, Evropany, je hlavní zastávka právě Ultra Europe. Tenhle mladší bratříček originálu z Miami se koná každý rok ve slunném Chorvatsku ve městě Split a letos měl tu čest se zde představit již popáté. Historické město, krásné moře, taneční hudba, nejlepší světoví DJs a tisíce nadšenců, tak přesně to je Ultra Europe a my u toho samozřejmě nemohli chybět.

Třídenní festivaly jsou vždy velká „zabíračka“, ale i přes to všechno, první začátek dne bývá logicky i ten největší, jelikož se lidi už zkrátka nemůžou dočkat. Brány festivalu se otevíraly v 5 odpoledne, a protože vím, jaké u turniketů bývají návaly, zvolila jsem pozdější příchod, a to „až“ na sedmou hodinu. K mému údivu ani v tuto hodinu nebyli v areálu skoro žádní lidé, a když vezmu v potaz velikost stadionu, bylo zde prakticky prázdno. Šlo zkrátka vidět, že lidé už ví, jak náročné jsou tři festivalové dny a na „nevelká“ jména prostě nepůjdou. Já jsem tento čas využila k obhlídce prostoru. Barů bylo dostatek po celém obvodu parketu, platilo se jako už tradičně NFC čipy na náramku, zmizely kolotoče a bohužel ubylo i toalet. Ale pojďme zpět k tomu, kvůli čemu jsme sem přišli.

Co mě osobně oproti minulému roku nadchlo, byla hlavní stage. Ta se skládala z obřích obdélníkových led panelů, které byly prakticky po celé délce a výšce stage. Dokonale tak zakrývaly veškerý prostor, který minulý rok kruhové ledky prostě nepokryly. Než jsem se stačila rozkoukat, už za mixážní pult nastupoval Fedde Le Grand. Ten prostě ví, jak na to a není divu, že i u nás, v České Republice, má tento svalnatý Holanďan takové zastoupení fanoušků. Jeho progressive set měl zkrátka ten pořádný drive, který nemůže na takovém festivalu chybět. Samozřejmě zde zazněl Feddeho hit „Dancing Together„, u kterého létal text přes celé obrazovky a jež má tu moc spojovat lidi dohromady, ať jste národnosti, jaké chcete. Umělcova hodina a půl se skládala převážně z vlastních tracků, remixů nebo mashupů jako „Love´s Gonna Get You„, „So Much Dark River“ či „U Got My Body Bing„. Celistvost a dokonalost jeho setu už doplnil jen jeho MC, který má neskutečně pronikavý hlas a dokáže vás „vyhajpovat“, i když budete sedět.

Po zdařilém rozproudění celého večera byl plac už zaplněný a na stage se chystala první dvojice tohoto večera – W&W. V jednom nedávném rozhovoru se kluci svěřili, že se budou vracet zpět k trancu, takže jsem na ně byla více než zvědavá. Moje očekávání splnili na jedničku. Svůj set směřovali na pro ně tak klasický big room, do kterého zakomponovali právě zmíněný trance. Poslechli jsme si tak Wéčka v těch nejrůznějších podobách, od jejich tracku „Supa Dupa Fly„, přes „Rocket“ s Blasterjaxx až třeba po „Live The Night“ s Hardwellem a Lil Johnem. Jelikož byla u jejich setu už úplná tma, mohla se i stage předvést ve své plné kráse a to celý set ještě více obohacovalo, takže při slovech „everybody fucking jump“ jsem už zkrátka nemohla skákat výš. Být to olympiáda, vyhraji zlatou za skok do výšky. No, Mácháči, máš se teda na co těšit!

Po těchto dvou výkonech jsme se museli pořádně posilnit, jelikož na nás čekala legendární švédská dvojice – Axwell a Ingrosso. Ti jsou známí především pro své epické skladby jako „Sun Is Shining„, „Something New“ nebo „Thinking About You„, které v jejich setech zkrátka nesmí chybět – a jinak tomu nebylo ani nyní. Lidé byli doslova v hudební euforii, a když Švédové zahráli svoji novou skladbu „More Than You Know„, při které začaly všude lítat ohňostroje, nemohlo mi stát po těle už více chlupů. Zažít to na vlastní kůži je nádherný zážitek, nicméně pokud máte set naposlouchaný už z Ultra Miami, dojde vám, že kromě těchto skladeb už vás nemá v jejich setu co dál nadchnout nebo překvapit, jelikož je to pořád to samé dokola.

Padla druhá ráno a na nás se chystal jeden z největších magorů, co se setů týče – DJ Snake. Trap, pořádný trap, tvrdý trap, vlastní tvorba, trap … Asi tak se dá pokaždé shrnout Snakeův výkon. I přesto, že trap moc nemusím, tak na něj jsem se těšila, protože k němu to zkrátka patří. Polovina jeho hracího času byl opravdu výplach, jaký jsem očekávala. Po trackách jako „Poison Dart“ od Barely Alive, „Whistle Wars“ od KAYZO a „Follow“ od Bro Safari v Zomboy rmxu, už jsme nemohli mít mozky víc vymyté. A pak to přišlo! V druhé polovině nejspíš Snakeovi klesla hladina alkoholu v krvi a začal hrát EDM pop v originálních verzích z rádia, což zahrnuje i Justina Biebera apod. To jako vážně? I přes tento totální shit jsem byla ráda, že mi dal alespoň v klidu čas se nachystat na poslední hvězdu večera.

A tou nebyl nikdo jiný, než sám velký Tiëstooo. Bohužel se u něj nemůžu zbavit pocitu, že většina lidí ho bere spíše jako fenomén, než aby se zaměřili na to, jak opravdu hraje. Tiësto o co lepší je producent, o to horší je DJ. Totálně dokopané přechody pak zachraňuje jeho skvělý výběr tracků, které ve svých setech má. „In The Dark„, „Get Down“ nebo třeba „Secrets„, jež je vše umělcova vlastní tvorba, dává setu úžasnou atmosféru, a když párkrát pominete ty přechody, jeho vystoupení si i tak náramně užijete. Samozřejmě, že nechyběla i jeho novinka se SevennBoom„, která vás s hlasitým zvukem a basama vystřelí až na oběžnou dráhu. Tiëstův set byl ukončen jak jinak, než velkým ohňostrojem a to bylo znamení, že první den je oficiálně za námi.

Další den jsme se na stadion Poljud dostali kolem deváté hodiny večer. Bohužel i přes krásné počasí, stejně jako minulý rok, začal být problémem vydatný vítr. Ten foukal silně celý den, avšak ve večerních hodinách už z něj byla spíše vichřice. Jakmile jsme přišli na plac, viděli jsme okamžitě, že něco není v pořádku. Na stagei se silou větru začaly hýbat celé ledkové panely, které představovaly velké nebezpečí jak pro DJje, tak i návštěvníky. Během setu G.T.A vše začalo gradovat tak, že na některých ledkách začal vypadávat obraz a na pódiu se objevovali technici s helmami na hlavách. Ze začátku to vypadalo, že se celý festival zruší jako minulý rok. Nicméně organizátoři to prozatím vyřešili sundáním všech horních panelů a světel, které se na mainstage nacházely. Ať už hráli G.T.A sebe líp, tak se dá říct, že celou jejich show bohužel vzala vichřice. Po tom, co jsme zde zažili, se opravdu nebylo čemu divit, že minulý rok byl první den zcela zrušen.

Po zahnání všech možných potíží nastoupil můj největší favorit celého Ultra Steve Angello. I přes to, že jsem tohoto krasavce zažila již několikrát, nemohla jsem se dočkat, až uslyším, co opět předvede. Při zaznění prvních tónů jeho neskutečně epického intra jsem měla mráz po celém těle i ve 30 stupňových vedrech. Angellův výběr a míchání tracků je orgasmický zážitek po celou dobu jeho hraní, ve kterém se vám chce samovolně brečet z toho, jak moc silný zážitek to je. Je to možná až přehnané, ale ano, tohle se mnou dělá Steve Angello. Jeho nadčasovost vlastních tracků je až neskutečná a při zaznění skladeb „Payback„, „Children Of The Wild“ a „Remember“ jsem už nemohla mít kalhotky vlhčí. Celý set pak umocňovaly skvělé animace, které i přes to, že byla stage poloviční, neztrácely na úchvatnosti. Po tomto výkonu jsem se musela posilnit a šla omrknout i další stage.

Na tomto videu si můžete povšimnout, jak se hýbe celá stage

Na Arcadia Afterburner stagei to zrovna rozjížděla dvojice Jewelz&Sparks. Jejich set byl úžasně energický a kluci přípravu na Ultra nevzali lehkovážně. Veliká škoda byla v křížení hraní s Davidem Guettou na mainstage, jelikož jejich plac tak byl poloprázdný. I přes to, že je menší, má úžasné kouzlo. Na této futuristické kulaté stagei můžete oči nechat a když vám přesně na drop vylétnou z okolních lamp plameny, nejde si prostě na to nezaječet. J&S svůj set vzali spíše za tvrdší konec a při jejich hraní jsme mohli slyšet takové tracky jako „Grande Opera“ nebo „Drip“ z jejich vlastní tvorby, či „Edm Death Machine“ od Knife Party.

Hodiny utíkaly a my se pomalu přesunuli zpět na mainstage, kde už pár minut skákal král dortů – Steve Aoki. Jeho set byl, jako když kočička s pejskem vařili dort, který pak nepovedený fanouškům mrskli do ksichtu. Uječené a upískané tracky střídaly nesmyslně pomalé trapové části, na něž se nedalo nijak hýbat. Vlastní tvorba byla veškerá předělaná do nemelodických remixů, takže jste ani nevěděli, která bije. A samozřejmě nemohlo chybět i to házení dortu od pejska a kočičky na track „Cake Face„. Nicméně i přes to všechno, Aoki zkrátka předvedl to, co se od něj očekávalo. Po této houpačce se za mě osobně měl předvést skutečný umělec (a zároveň také poslední tohoto večera).

Armin van Buuren byl právem „zakončovatelem“ druhého dne. Slyšet tuto legendu hrát naživo je úžasný zážitek a energie v jeho setech je hmatatelná až na zadní tribuny. Oproti minulému roku na Ultra Europe vsadil Armin tentokrát v podstatě pouze na trance. I ten, kdo trance neposlouchá, musí při Arminových slovech „Who is ready for a State Of Trance“ skákat při každém masivním dropu, kterých v jeho setech je více než dost. Arminův trance je v tomhle ohledu skvělou změnou po všech těch stejných stylech hudby po sobě a ve spojení s krásnými ohňostroji to ve vás nechá dost silný dojem okamžiku. Vrcholným trackem pro mě byl „My Symphony„, se kterým jsem ukončila svůj druhý den.

Třetí den už je dnem pro opravdové držáky, a to my opravdu jsme. Prvními umělci posledního dne pro nás bylo duo Showtek. Ti začínali svůj set kolem deváté večer na ještě více odstrojenější stagei, než předchozí den (tím odstrojenější mám na mysli led panely, ne lidi). Holt bezpečnost je bezpečnost. Ale i tak je tady něco špatně! Kupodivu ani jméno Showtek a ani pozdější hodina nedokázala nalákat fanoušky dříve, než na hlavní hvězdy večera, takže na ně bylo opět prakticky prázdno. Ať už chceme nebo ne, trap je nyní zkrátka hrozný fenomén ve světě EDM a toho se chytla i tato dvojka. Set byl provázaný jak trapem, tak i jejich největšími hity, které i když jsou staré už několik let, stále nepřestanou bavit. „We Like To Party“ nebo třeba „Booyah“ mě přenesly na stejné místo o tři roky zpátky, když jsem zažívala své první Ultra, takže mě jejich set nostalgicky bavil až úplně do konce.

Po jejich výkonu už byl plac v podstatě plný a před námi byla poslední silná čtveřice letošního pátého ročníku. Tu zahájil nizozemský rodák – Nicky Romero. Nicky je pro mě přesně ten typ DJe, který nějak obzvlášť nepřekvapí, ale na druhou stranu ani nezklame. Jede si zkrátka tu svoji „lajničku“ v electro a progressive houseu s tracky z vlastní produkce – starými, novými, remixovanými … a všichni jsou spokojeni. Naštěstí jeho skladby mají určitou dravost, takže po „Miss Out„, „Novell“ a „Ready 2 Rumble“ nemohl být festival už rozjetější.

Zahřáté místo si po Nickym převzal další nizozemský rodák, který si říká Afrojack. Ten svůj set, jako již tradičně, začal nesmyslně upískanými tracky, stejně jako předchozí noc Steve Aoki. Z vlastní zkušenosti však vím, že Afrojack potřebuje chvíli na to, aby se rozjel podle mého gusta – a moje očekávání se naplnilo. Jakmile zazněla skladba „Taking You Back“ od D.O.D., byla jsem v sedmém nebi. Vtipné na tom bylo, že zrovna ve stejnou chvíli hrál právě zmíněný D.O.D na druhé stagei. No pěkně se nám to sešlo. Vrcholem Afrojackova setu pro mě pak byl snad jediný track, který Afrojack nevyprodukoval sám, a to „Ladi Dadi“ od Steva Aokiho v remixu Tommyho Trashe.

Atmosféra zhoustla, světla potemněla, místa kolem bylo stále míň a po tribunách se začaly hrnout davy na hlavní parket. Všichni moc dobře věděli totiž, co je nyní čeká. Martin Garrix! Tento mladičký DJ a producent už snad nemůže být slavnější a oblíbenější. I přes to, že ho skrz jeho výšku a váhu za mixážním pultem skoro nikdo nevidí, všichni si na něm míní vyřvat poslední hlasivky a prošoupat zbylý milimetr podrážek na špičkách a patách. Garrix si to dal zkrátka na pána a jeho set neměl nejmenší chybu. Lidi řvali, skákali, zpívali a byli v té pořádné hudební euforii, do které je dost těžké se dostat, když vezmete v úvahu, že už to byl třetí festivalový den. Celá hodina a půl měla příjemné melodické pomalejší části, které se postupně střídaly s těmi rozjetými. Vše bylo v takovém kontrastu, že kolikrát bylo až těžké uvěřit, že se dají takové skladby dát hned po sobě. „Animals„, „Virus„, „In The Name Of Love“ nebo „Scared To Be Lonely„, těžko najít song, který setu nejvíc dominoval.

Finále třídenního maratonu pak obstaral hvězdný Hardwell. Těžko jsme si mohli představit lepší finále, neboť Hardwell nastavil vysoké tempo, kterému dominoval ten nejlepší bigroom sound posledních let. Robbert hned zkraje svého setu odprezentoval novinku, kterou dal dohromady společně s krajanem Afrojackem, a rozhodně se nejednalo o žádnou uspávačku. To ale nebyla jediná newska v jeho setu. Melodickou část obstaral nový singl We Are Legends, který dal dohromady s Kaazem. Na stage si také pozval duo Sick Individuals, kteří tam pro změnu prezentovali společný track Get Low. Ke konci pak nesměl chybět ani obligátní hardstyle v podobě Make The World Ours.

Sečteno a podtrženo. Akce se povedla na jedničku. Za vítr organizátoři bohužel nemůžou, naproti tomu palec nahoru, že myslí na bezpečnost jak vystupujících, tak i návštěvníků a nic neponechávají náhodě. Alkoholu bylo dostatek, DJs ze sebe vydali úplně vše a fanoušci vydrželi až do konce. Tento festival je určitě úžasné zpestření letní dovolené, ze které si tak odvezete ultimátní zážitek. Menší mínus shledávám v tom, že pokud jedete už poněkolikáté, nemá vás v podstatě už co překvapit. Stadion je pořád stejný a co se týká mainstage, je zkrátka jasné, že to bude opět skládačka led panelů, které jsou jen jinak poskládané oproti minulým rokům. Ultra Europe má určitě větší potenciál být ještě lepší a my jsme zvědaví, co si na nás připraví příští rok. Díky!