Druhý zářijový víkend se na berlínském olympijském stadionu uskutečnil další ročník populární Lollapaloozy. Festival tradičně kombinující různé hudební žánry letos lákal i na několik exkluzivních vystoupení.

Nutno předem říci, že pro většinu návštěvníků byla headlinerem americká zpěvačka Billie Eilish či Twenty One Pilots, nás ovšem do německé metropole lákala Swedish House Mafia a Martin Garrix.

Festival se koná v sobotu a v neděli, většinou přes den, takže žádné párty až do ranních hodin. Do Berlína se vydáváme s předstihem, ale díky složité dopravní situaci dorážíme k festivalu okolo druhé hodiny odpoledne. Musíme si nejdřív vyzvednout náramek s čipem, což je první problém, protože je celý proces velmi pomalý a na více než hodinu nás zdržuje.

Ve festivalovém areálu si nejdříve jdeme prohlédnout jednotlivé stage. Ta hlavní je rozdělena na severní a jižní, aby se v mezičase stihlo připravit pódium pro hudební nástroje a podobně. Chci slyšet již zmiňovanou Billie Eilish, takže více než hodinu před jejím koncertem se jdu mačkat do davu, abych ji alespoň trošku slyšel.

A viděl. Jenže to se nakonec ukázalo jako nadlidský úkol, těch uječených dvanáctiletých holek (ano, vstup na festival byl od 12) tam byly tisíce a to se prostě nedalo. Koncert jsem přesto slyšel a byla to zajímavá zkušenost.

Následně jsem si poslechl pár písniček od raperů Casper a přesunul se na tzv. Perry stage, která se nacházela přímo na ploše olympijského stadionu. Zde jsem si vyslechl Alana Walkera a pak se připravoval na vrchol večera – na vystoupení Swedish House Mafia.

Jejich show asi netřeba podrobněji popisovat, byla to prostě paráda. Přesně to, co jsem očekával, zazněly ty největší hitovky.

V neděli byl můj program trochu odlišnější od ostatních návštěvníků. Perry stage hostil label Martina Garrixe STMPD records, a tak jsem celé odpoledne i večer strávil právě tam. Slyšel jsem zahrát TV Noise, kteří mě skutečně mile překvapili, Looperse a další. S klukama jsem měl domluvený i sraz a mimo jiné jsme udělali i rozhovor, na který se můžete brzo těšit. Jako jeden z headlinerů večera vystoupil Don Diablo. Jeho set jsem slyšel jen z prvních 10 minut, protože pak jsem se musel odebrat do VIP prostor v aréně, kde jsem měl tu možnost se potkat s Martinem Garrixem.

Byl jsem prvním člověkem, co slyšel název jeho nového tracku s Deanem Lewisem, což ode mě později přebrala všechna světová EDM média. Rozhovor s Martinem Garrixem jsme vám přinesli minulý týden a pokud jste si ho ještě nečetli, tak si ho najděte, protože v něm Martin prozradil celou řadu zajímavostí.

A závěrem musím napsat, že Garrixův hodinu a půl dlouhý set byl pro mě naprostým topem celého festivalu. Ačkoliv jsem blázen do SHM, tak mě prostě tento třiadvacetiletý Holanďan tentokrát bavil víc.

Závěrem
Festival určitě doporučuji zažít na vlastní kůži. Organizačně i prostředím je na jiné úrovni. Osobně mi ale vadily dvě věci, které koncept festivalu podporuje –  že na něj mohou dvanáctileté děti a to, že program končí ve 23:00, respektive v neděli již ve 22:00. Přeci jen, jinde se v tuto dobu celý večer teprve rozbíhá.