Foto: Milan Vrzal

Asi těžko hledat v tuzemských vodách event, který by byl v oblasti mainstreamového housu populárnější a větší, nežli Magnetic Festival. Jak ale říkal komiksový hrdina Spiderman: s velkou silou přichází i velká zodpovědnost. No a jak se letošní ročník popral s onou zodpovědností a kdo byl podle nás na pódiu ze všech nejlepší? Nejen na tyto otázky se dozvíte odpověď v našem reportu.

Pro začátek by bylo asi zcela zbytečné rozespisovat veškeré ty organizační náležitosti, ale pár písmenky určitě mohu zmínit ty nejduležitější. Šatny dostaly nový a menší prostor, který naštěstí neubral nic našemu pohodlí a i tak jsem byli rychle odbaveni. Žetonový systém znovu chyběl, ale na barech jsme nikdy nestáli frontu. Vedro bylo v hale sice veliké, ale opět v rámci možností. My se tak mohli plně soustředit na hudební výkony jednotlivých interpretů a jelikož jsem do haly dorazil s menším zpožděním, tak první, koho jsem stihl, byla dvojice Stadium X. Kluci předvedli klasickou jízdu v rámci jejich domácího labelu Protocol recordings a jejich set se soustředil převážně na rozjeté melodie s notnou dávkou propracovanosti. Celé to pak zakončili svým největším hitem Howl At The Moon.

Oproti tomu Australani New World Sound se s tím příliš nemazlili. Na jejich bouncový set se těšilo skutečně mnoho lidí a po několika rozhovorech s přáteli jsem měl dojem, že byli i jednou z největších ozdob oné noci. Ač se to může zdát divné, tak jsem toho jejich typického soundu čekal ještě o něco víc, potěšily mě zejména skladby Bounce That, Cheer Up či Flute ale pořád jsem se nemohl zbavit dojmu, že mi tam prostě něco chybí. Plusový bodík si pak Protinožci získali za singl, který proslavil bratry Showtek za dob hardstylové éry a nese název FTS (Fuck The System).

Nástup dvojice Sick Individuals byl v tu noc pak asi nejvíce epický. Nemluvím tady o těch standardních intrech od organizátorů (mimochodem pěkně udělané a na té obří ledkové stěně velmi impresivní), ale o videu, které měli kluci připravené jako vlastní. Vskutku impozantní ve všech směrech, až jsem se trošku vracel do doby, kdy vystoupili švédští mafiáni v O2 areně. Nicméně i jejich hudební výkon byl velmi zajímavý. Ladně navázali na předchozí dvojku a sypali do nás hromadu singlů plných energie: Rock & Rave, Secrets či Olympia. Dav se v tu chvíli rozjel na plné obrátky, lidi měli ruce nad hlavami a hlasivky na maximum. I proto měli kluci z DVBBS obtížnou pozici, aby navázali na tohle skvělé vystoupení. Za sebe mohu říci, že z pohledu vývoje večera se jim to povedlo, ale co se hudebního zážitku týče, tak SICK měli navrch. Nicméně i tak jsem si užil: This Is Dirty, Immortal, Raveology, Tsunami či novinku White Clouds. Pak už jen nezbývalo než čekat na headlinera celého večera.

Nicky Romero patří jednoznačně mezi mé oblíbené DJe a vím, že jeho sety nejsou plné tupých dropů, ale kvalitní a melodické hudby, která baví davy. V takhle kvalitním line-upu neměl sice jednoduchou úlohu, ale svou pozici Romero potvrdil celkem jednoznačně a odehrál nejlepší set celého večera. Bylo by spravedlivé dodat, že Nicky své vystoupení vzal celkem dost najistotu a nepamatuju se, že bych během jeho hraní zaznamenal jediné ID. Nicméně celkové pojetí setu s průběžným vývojem dokážeme ocenit a právem ho tak pasujeme na největší hvězdu večera. Naše srdce si pak získal hlavně úvodním singlem Warriors, Alessovým Cool, kolaborací s Krewella – Legacy či jedinou „skutečnou“ hymnou Sensation s názvem Superstring v jeho remixu. Nálada během jeho setu dosáhla maxima a já se cítil hudebně uspokojen.

Na pódium proběhlo střídání stráží a za mixpult se postavil Tiëstův svěřenec – MOTi. Ten svou úlohu v line-upu pochopil dokonale a jeho vystoupení bylo k ranní hodině dostatečně tvrdé, aby nás neuspalo. Virus, Blow Your Mind či klasika Direct Dizko, to všechno mávalo s našima končetinama až do ranních hodin, kdy se žezla chopil domácí John Culter. Ten svůj set nepostavil na „provařeninách“, ale snažil se volit zajímavé skladby, které měli ten správný říz, aby udržely tanečníky až do poslední minuty na parketu.

Mejdan bych určitě shrnul jako povedený. Od šaten, přes bary až po vystupující DJs šlapalo vše, jak má. Možná jen to občasné haprování zvuku, kdy vypadávala jedna řada reprobeden, nebylo úplně ideální. Nicméně už teď můžeme potvrdit naší účast na další edici, protože tohle nás baví a Magnetic Festival se tak právem řadí mezi jedny z nejzásadnějších tuzemských eventů, které mají své jméno za hranicemi naší republiky.