Foto: Milan Vrzal

V pátek proběhl v pražských Letňanech již devátý díl nejpopulárnější českého EDM mejdanu – Magnetic Festival. Celá plejáda zahraničních a jednoho domácího DJe slibovala skvělou show a pořádnou atmosféru. Naše redakce u toho samozřejmě nemohla chybět, a tak jsme s dalšími několika tisíci návštěvníky vyrazili očíhnout akci měsíce května.

Že pořadatelé nedělají první event, bylo vidět již u hlavního vchodu a šaten, kde jsme nečekali prakticky ani minutu, což občas není úplně samozřejmostí. Magnetic Festival naštěstí obvykle funguje velice dobře. Na taneční parket jsem dorazil, zrovna když končil D.O.D (hrál při tom Watermät – Bullit), a tak prvním koho jsem pořádně slyšel, byla ruská dvojice Matisse & Sadko. Kluci měli se svým výstupem mírné zpoždění, což ale mohlo být dáno prohrou ruského národního týmu s tím naším (hokejové utkání se dohrálo chvilku před jejich vystoupením) a tak není divu, že trucovali 🙂 Ale teď vážně, pojďme se podívat na jejich výkon za mixážním pultem.

Rusové na pódiu.

Intro proběhlo ve velkém stylu a stejně tak i začátek jejich setu, který kladl důraz na výrazné a progressivní beaty, které jsou pro východní země typické. Taneční a nápadité skladby, které se rozhodně neopíraly o otřepané fráze „everybody fucking jump“ a přesto měly velkou dávku energie. O to více pak mrzelo, že v breakdownech Matisse & Sadko použili vokály ze starých skladeb jako Blame či Reload. O husinu po celém těle se pak postaral nový singl Nickyho Romera – Novell. V davu sklidil aplaus loňský megahit Dragon a v závěru Rusové excelovali díky Axwellově Barricade. Letošní „magneťák“ celkově nabídl velice rozmanitý line-up, který se neopíral jen o jeden hudební styl ze světa komerční taneční hudby, ale na své si přišli fanoušci bigroomu, progressivu, ale i trapu a dalších lámaných beatů.

Američani a jejich lámané beaty

Právě poslední dva zmiňované styly nabídla americká DJská dvojice The Chainsmokers, kteří rozjeli asi největší show ze všech zúčastněných, ačkoliv to nestačilo k tomu, aby u mě vyhráli titul „umělec večera“. Jejich sound nabídl sice něco jiného a originálního (ani singl Selfie nezahráli klasicky), ale taky obsahoval příliš dlouhé zpívané pasáže, které celou atmosféru zbytečně zpomalily – dost složitě se znovu rozjížděla. V tracklistu pak pochopitelně nemohly chybět singly Split či New York City.

Zástupce holandského Revealed soundu – Dannic – byl zvukově rozdílný, ale v ten večer předvedl jeden z nejlepších setů. Našlápnuté beaty, které podtrhl aktuálními singly, a dobře zvolené mash-upy – to jsou jeho zbraně, kterými mě dostal. Při jeho hitovce, kterou dal dohromady s Tom & Jame a nese název Clap, málem spadla hala a lidem to utrhalo ruce.

Jedna z věcí, na kterou se vždy na Magnetic Festivalu těším, je zmíněná atmosféra. Ta bez diskuzí může konkurovat největším festivalům v Evropě, a to i přesto, že rozhodně nemá kapacitu jako obří open air akce typu Tomorrowland. Hey hoo, sit down momenty a neustálé ruce nahoře, to je jen pár věcí, které umí tenhle dav předvádět na špičkové úrovni. A v pátek 6. května tomu nebylo jinak.

Vezměte Re-Wardovi mikrofon.

O tom se mohli přesvědčit i headlineři ze země větrných mlýnů a tulipánů – W&W, kteří předvedli prakticky standardní jízdu plnou bigroomu a mohutných dropů. V jejich setu zazněly neznámé novinky jen sporadicky. Holanďani se opírali hlavně o prověřené šlágry jako Rave After Rave, How Many či Spack Jarrow. Pokud bych tyhle kluky viděl poprvé, tak budu určitě nadšený, ale takhle mohu jen konstatovat, že se jednalo o jejich průměrný set, a to je na headlinera takového eventu trochu slabé. Pokud bych měl kritizovat, pak ještě nadměrné užívání mikrofonu. Chápu, že je třeba dav „hajpovat“, ale abych před každým (opravdu před každým) dropem poslouchal „put your fucking hands up, clap your hands, who is ready to jump“, to mi přišlo už trochu za hranou.

Dyro králem večera.

To jejich krajan Dyro byl jiné kafe. Trap, electro, progressive a jeho vlastní zvuk v kombinaci s rychlými přechody do dalšího tracku. To byl přesně ten recept, který chcete po třetí hodině ranní slyšet. Žádná utahaná kvákání, ale občasné to hecnutí do mikrofonu a známé i neznámé singly. Na vkus některých návštěvníků to bylo možná až moc, ale já Dyra pasuji za krále celého večírku, protože nabídl rozmanitý sound, nevsadil na jistotu a zároveň dokázal královsky bavit se setem, který seděl na ranní hodinu. Celou party pak uzavřel domácí rezident John Culter.

Ačkoli některé pasáže mého reportu jsou směrem účinkujícím kritické, tak ve finále můžeme celkové složení line-upu pochválit. Jak jsem zmiňoval na začátku, květnový díl Magnetic Festivalu nabídl asi nejméně tradiční line-up ze všech dosavadních dílů a za celou dobé mého pobytu v hale se nenašel nikdo, kdo by mě vyloženě donutil zívat. Nezbývá než se těšit, co pro nás organizátoři připraví k jubilejnímu desátému dílu.