Festival Tomorrowland je nejžádanější akcí svého druhu na světě. Organizátoři každý rok evidují více jak dva miliony žádostí o vstupenky, což je při kapacitě 60 tisíc lidí denně skutečně obrovský rozdíl. Nebylo tak žádný překvapením, že i letos se vstupenky vyprodaly během pár vteřin, a to aniž by organizátoři oznámili byť jen jediné jméno z celého line-upu. Čím to je, že je festival tak neuvěřitelně populární ve světě?

Samozřejmě, že je to souběh mnoha faktorů, které dělají tohle místo doslova rájem na zemi. Vesnička Boom v Belgii se tak každý rok ocitá uprostřed jednoho velkého šílenství a organizátoři předhání všechny své konkurenty jedním důležitým faktorem. SMYSLEM PRO DETAIL.

Každý rok dostávám spoustu dotazů na téma: „A kolik to stojí?“. Když lidem odpovím, že něco kolem 35 tisíc, tak většinou následuje reakce: „To není málo“. To skutečně není, ale právě díky detailům víte, že jste své peníze investovali do jedinečného zážitku. Organizátoři myslí skutečně na každou skulinku, a tak není divu, že v kempu najdete opravnu displejů mobilních telefonů, kadeřnický salon, lekce jógy, tetovací salón, půjčovnu powerbank, obchod Carrefour, postavený jen na festival, a mnoho dalšího. Obrandováno mají organizátoři skoro vše, od plechovek s pepsi až po jablka, která dostáváte zdarma v rámci svého balíčku. Naprosto jiný svět. O výběru mezinárodní kuchyně a drinků ani nemluvě.

Tomorrowland se strašně těžko popisuje, protože vlastně ani z fotek či videí nelze zachytit tu přátelskou atmosférou, která po celé tři dny panuje. Viděli jsme národy, které se mezi sebou normálně nesnáší, jak si podávají ruce a společně se fotí, těžko si představit, že by taková fotka vznikla někde jinde, než právě tady.

Den první, aneb příchod do říše snů.
Znáte ten pocit, kdy něco děláte po několikáté, ale připadá Vám to jako poprvé? Stejný pocit mám i při každé návštěvě Tomorrowlandu. Znovu nás uhranula naprosto famózní a do detailu promyšlená mainstage. Letošní ročník nesl příběh podmořského města Planaxis, ve kterém mohou lidé žít v souladu s přírodou. Znovu tak organizátoři kladou velký důraz na ekologii a chování člověka k planetě Zemi (těch důrazů během festivalu je samozřejmě mnohem víc).

Naším prvním pátečním DJem byl Carl Cox, který rozehříval mainstage při takzvané daybreak session. Nutno podotknout, že velký Carl je zkušený borec, který přesně ví, co by se v takovém čase mělo hrát, a tomu odpovídal i jeho set, který nabíral postupně na obrátkách. Oproti tomu San Holo nás lehce zklamal. Nezopakoval skvělé vystoupení, které měl nedávno v Praze, a jeho set byl utahaný, chvilkama až působil nudně.

To Vini Vici měli nabito – a pálili ostrými. Ačkoli je jejich moderní provedení psytrancu velmi populární, bývají „pure“ fanoušky hojně zatracováni. Nutno ale podotknout, že jsou to právě oni, kdo v posledních letech zpopularizoval tenhle žánr a vidět to bylo i na tomto festivalu. Našlápnutý set od prvního beatu do posledního a klasický vrchol jejich vystoupení v podobě singlu Great Spirit.

Od nového pojetí trancové hudby jsme se přesunuli na ten pravý oldschool, protože na menším uměle vybudovaném pódiu na vodě hrál legendární M.I.K.E. neboli Push. Zajímavé srovnání tak nabídlo mezeru několika let vývoje tohoto žánru, a nutno podotknout, že tenhle belgický rodák si stále drží styl.

V pátek jsme pochopitelně nemohli chybět ani na Jacked stage, která patří Afrojackově labelu, který ovládl mixážní pult od osmé hodiny večerní. Tenhle taneční parket praskal ve švech a Nick předvedl podobný set, který pak odpálil o druhém víkendu na hlavním pódiu. Nesměly chybět jeho skladby Ten Feet Tall či Sparks, které za pomoci mash-upů vměstnal do svých upískaných bigroom melodií. Dav byl u vytržení a MC to dokonale doplňoval svým „hypem“.

Ještě před koncem Afrojacka jsme se však museli přesunout na hlavní pódium, kam se vrátil král – Hardwell. Asi už jste slyšeli ten příběh, kdy Robbert při jednom svém vystoupení „hejtil“ tehdejší výhru Dimitri Vegase & Like Mike v anketě DJ Mag a díky tomu byl „vyoutován“ z Tomorrowlandu. Kluci se však po nějakém tom roce usmířili a on se tak mohl vrátit zpátky na tenhle festival. A nutno podotknout, že návrat to byl ve velkém stylu.

Velký úspěch sklidilo jeho intro ze singlu Without Me od Eminema, kde upravil text na „Hardwell is back“. V tu chvíli bylo jasno: dav je jeho. Do vzduchu lítali všichni hlavně při jeho a Maddixově remixu na singl Bella Ciao, který v dropu nese velkou dávku energie. V jeho setu pak nesmělo chybět i několik IDček, které Robbert pravděpodobně prezentoval vůbec poprvé. Včetně své nové spolupráce s VINAI. Závěr jeho setu pak patřil dvaceti minutám hardstylu, jehož obliba stále stoupá. Za mě to byl tak nejlepší set celého víkendu, protože Hardwell se skutečně vrátil jako král.

Axwell s Ingrossem pak neměli jednoduchou úlohu, ale to by to nesměli být legendární Švédové, aby se s tím nepoprali. Hned zkraje následovala novinka Behold, která zatím oficiálně nevyšla, a jejich set byl pak klasicky plný mashu-pů a hromady jejich vlastních editů. Pochopitelně nechyběly hitovky More Than You Know, Dancing Alone (v novém Brohug remixu) či Antidote ve verzi Salvatore Ganacciho (o tohmle pánovi ještě bude řeč). Prostě tak, jak je máme rádi. Pokud jste je viděli na Magneticu nebo EDManii, tak zase nic tak zásadního se u nich nezměnilo, ale nutno podotknout, že jejich úspěšný koncept stále funguje na 100 %.

O závěr prvního dne se nám postaral legendární Tiësto, který hrál na Freedom stage (ta krytá hala s obrazovkami nejen na stropě), a musím říci, že mě lehce zklamal. Nevím, jestli zrovna neměl náladu nebo za to může jetlag, ale Tijs celé své vystoupení koukal do mixážního pultu, bez jakéhokoli náznaku emoce, kdy vůbec nekomunikoval s davem. Přišlo mi to tak nějak, že si to tam přišel odkroutit a zase hurá domů. To jeho vystoupení na mainstage při druhém víkendu, to bylo jiné kafe, ale tohle? Bylo mi to líto, už jen z toho důvodu, jak mám tohohle legendární frajera rád.

Den druhý, aneb virální vystoupení
Druhá breakday session patřila skvělé Noře En Pure, která se pro tenhle čas dokonale hodila a její obsazení v tomhle slunečném dni bylo správným zářezem do celkového složení timetablu. Nutno ale podotknout, že největší hvězdou sobotního dne se nestala Nora, Nicky Romero, Armin van Buuren či Dimitri Vegas & Like Mike, ale úplně někdo jiný.

Absolutní pozornost na sebe strhl, Salvatore Ganacci, který svými vtípky, pohyby a šaškárnami dokonale upozadil všechna ostatní vystoupení. Ačkoli je Salvatore svými excesy známý, tak teď jej zaznamenala široká veřejnost.  Video se sestřihem jeho největší „úletů“ se na sociálních sítích šíří jako lavina a dosahuje miliónů zhlédnutí! Povedlo se mu tak rozdělit taneční veřejnost na dvě poloviny, kdy ta jedna to bere jako obyčejnou srandu a ta druhá jako dehonestaci DJského řemesla. Názor si pak musí udělat každý sám.

Nás pak pochopitelně zajímaly hlavně hudební výkony jednotlivých umělců a tím nejlepším sobotního dne byl Axwell v sólo setu na své Axtone stage. Stejně jako loni byl fanoušky jeho sólo set vyzdvihován, tak nejinak tomu bylo i letos. Ax předvedl klenoty ze své celoživotní produkce v naprosto nových kabátech, kdy znovu nechyběly exkluzivní mash-upy a edity, které tenhle pán zvládá naprosto dokonale. Stage se znovu nacházela pod obří krytou halou s ledkama a atmosféra během jeho setu bylo elektrizující.

Svou stage měl v ten den na Tomorrowlandu i Martin Garrix, který zde prezentoval svůj label STMPD records, kde mimochodem vystoupil pod svým pseudonymem Ytram (v začátcích si říkal DJ Marty a tohle je vlastně to jméno, jen čtené pozpátku). Jeho utajený set byl plný tech a bass house věcí, které normálně nehraje, a ačkoli byl po celou dobu v masce, tak se na konci „odhalil“ a dav byl u vytržení. Zarážející bylo, že ačkoli během setu mluvil do mikrofonu, tak jsem měl pocit, že ho dav předtím skutečně nepoznal. To však nebylo jediné jeho vystoupení na tomhle pódiu v ten den. Martin totiž tuhle stage i uzavíral a to už proběhlo v jeho klasickém garrixovském stylu.

Na tomhle pódiu mě zaujal i Jonas Blue, který ačkoli není v ČR tolik provařený, tak ve světě z něj roste velká hvězda a jeho produkce proniká do spousty komerční sfér. Určitě bude zajímavé sledovat jeho future, bass a tropical styl, který nese ovoce. Stejně tak nabídl i velmi melodický a rozmanitý set.

Den třetí, bolí mě permanentně nohy.
Poslední festivalový den bývá vždy hodně na krev. Přeci jen nejsem už nejmladší 🙂 a oběhat, uskákat a utancovat všechna ta vystoupení, které chcete během těch tří dní vidět, není v obvyklých lidských silách.

Třetí den a start mainstage měl na starosti legendární Paul Oakenfold, který předával žezlo Andrew Rayelovi a ten, ačkoli bylo půl třetí odpoledne, tak se s tím vůbec nemazal. Směsice trancu a housu (neboli trousu) rozžhavila fanoušky do syta. Na chvilku jsme se šli mrknout i na D.O.D.ho, který ve svém setu odprezentoval hned devět nových skladeb (neuvěřitelná producentská potence).

Chybět jsme ale nemohli ani na Fedde Le Grandovi, který na mainstage zandal jeden z nejlepších setů vůbec. Fedde v poslední době začíná jít i více po tvrdších rytmech a bylo to znát i tentokrát. Dokonce zahrál i kolaboraci nFix& Candice s Quintinem – Zoo Adventure, o druhý zářez CZ produkce se pak postaral o druhém víkendu Sedliv, a to když jeho nový remix zahrály holky Nervo.

To Timmy Trumpet byl jiné kafe. Pořádná nálož od začátku až do konce v kombinaci s trubkou a skvělou show na pódiu. Timmy letos poletí v anketě DJ Magu hodně nahoru a bylo to i vidět na účasti při jeho setu. Takhle našlapáno ve čtyři odpoledne, to není úplně obvyklé ani pro mainstage. Je vidět, že je čím dál tím více populárnější nejen u nás. V jeho setu pak nesměly chybět singly jako Freaks, Toca, Narco či jeho spolupráce s Hardwellem. Trumpet to pak okořenil i klasickou skladbou od Mozarta.

Přímou návaznost měl pak vůbec první hardstyle DJ na hlavním pódiu Tomorrowlandu – Coone. Jeho vystoupení kolem šesté hodiny sklidilo velký ohlas, ale posléze se to na mainu začalo lehce zjemňovat. Dále totiž zahráli Yves V, Paul Kalkbrenner a Lost Frequencies.

Pro nás byl však headliner závěrečného dne zcela jasný – Steve Angello. Že jeho hudba není úplně pro každého, dává vždy tušit jeho mluvené intro z tracku Rejoice, které obsahuje úvodní několikaminutovou motivační řeč. Dál si však Steve nebral vůbec servítky a sypal do nás singly GODS, Make The Crowd Go, SLVR či svou novinku Romani, kterou dal dohromady s Kryderem. Vrcholem setu byl pravděpodobně legendární track Don’t You Worry Child, kdy si k sobě na pódium přizval i Sebastiana Ingrossa a dali tak vzpomenout na legendární Swedish House Mafia. Jen škoda, že chyběl ten Axwell.

Závěr celého festivalu pak obstaral Martin Garrix, který tím pádem vystoupil třikrát během jednoho jediného víkendu. Hojně se pak diskutuje, proč jeho vystoupení nebylo streamováno a bylo navenek vypnuto. Garrix v tomhle vystoupení totiž zahrál hned čtyři nová IDčka a spousta umělců je nerada, když se dostanou hned na veřejnost v podobně nějakého ripu. A jelikož je Tomorrowland hojně sledovanou událostí, tak o to rychleji by se nová produkce šířila. A co jsme v jeho setu vlastně slyšeli?

Nesměla chybět skladba Turn Up The Speakers, Virus, Game Over, novinka Ocean v jeho společném remixu s Cesqeaux či legendární Tremor. Závěr celého festivalu pak obstarala absolutní novinka s názvem High On Life, kterou dal dohromady s Bonnem (neplést s U2).

Závěr

Strašně těžko se hledá kritika na nejlepší festival na světě. Už od úvodní cesty z letiště jste svědky naprosto rozdílného přístupu organizátorů od všech ostatních festivalů a mejdanů. V zemi zítřka najdete úplně všechno a vůbec se Vám jí po tom šílenství nechce opouštět. Nejlepší line-up, služby, přístup, lidé jsou k sobě vždycky milí. Prostě na tři dny zažijete úplně jiný svět. Svět, který by si měl každý opravdový milovník elektronické taneční hudby vyzkoušet. Tomorrowland je jen jeden.