ultra 1
Foto: Bubbo

Ultra Europe se bezesporu řadí mezi nejočekávanější eventy letošního roku a ačkoli se jednalo teprve o třetí ročník, tak se jeho popularita na starém kontinentě vyšplhala vzhůru. Oblíbený je i v našich končinách a do karet tomu hraje umístění. Co si budeme povídat, každý rok míří do Chorvatska statisíce čechů za odpočinkem, a tak mnozí spojili mejdan i se svou každoroční dovolenou. My jsme se sice rozhodli vyrazit jen na víkend, ale o to více jsme si párty užili. No a jak to celé dopadlo, kdo zahrál nejlépe a jak byla dobrá organizace? Dozvíte se v mém reportu.

Do Splitu jsem dorazil v pátek kolem poledne, pak jsem si po krátkém spánku sbalil to nejnutnější a vyrazil na místní fotbalový stadion, kde se celý kolotoč odehrával. Na místo jsem přišel během setu Galantis, kteří hráli přesně ve stylu jejich největšího hitu You & I, něžné melodie a roztejkačky. Raději jsem tedy svůj čas věnovaj oblídce prostoru či doplnění tekutin a byl jsme znovu potěšen způsobem placení na barech. Každý náštěvník zde totiž dostal náramek, ve kterém byl umístěn NFC čip. Ten se dal nabít na pokladně a následně na baru stačilo přiložit ruku ke čtečce. Pojďme ale zpátky k výkonům jednotlivých vystupujících, protože se za mixážní pult dostalo kanadské duo – DVBBS. Pokud jste tyhle dva borce někdy viděli live, tak je Vám asi jasné, co se na pódiu dělo. Tsunami, This Is Dirty, Gold Skies atd. Maximální zvrhlost, létání za pultem a obrovská show pro lidi, kteří jí očekávají. Pro nás to znamenalo nakopnutí do dalšího tance a příval obrovské energie. Šílené, šílené …

IMG_0163

Následoval hvězdný Švéd, na kterého jsem se skutečně hodně těšil – Alesso. Maestro zahrál přesně ty melodické tracky, které od něj očekáváte, a přesně věděl co publikum chce. Vokál střídal drop, dav si zazpíval, zaskákal a byl spokojený. Jeho set byl postavený hodně na jistotu, ale to je možná přesně to, co se od velkého jména na takovéto akci očekává. Následující headlineři The Chemical Brothers mi do celkového konceptu moc nezapadli a bohužel se mé myšlenky potvrdily. Oceňuji sice snahu organizátorů hudebně vzdělat publikum, ale co je to platné, když dav chce dorty do obličeje, mohutné dropy a pořádnej nářez, takhle to dneska prostě chodí. Úpadek atmosféry byl enormní a ačkoli musím ocenit hudebnost a opravdové live vystoupení, tak do vývoje akce se tenhle kousek prostě nehodil. To následující veterán, Tiësto, byl jiné kafe. Padesátku má sice za rohem, ale za pultem jede jak dvacetiletý. Jeho set byl postavený především na singlech jeho „koní“, což je například duo Dzeko & Torres či MOTi, takže jsme slyšeli Valencii, This Is Dirty či Air. Jen škoda, že nedošlo na více jeho novější produkce. Páteční den pak zakončovali Knife Party, ale vzhledem k únavě jsem se raději odebral na hotel, abych byl ready na další dva dny.

Sobotní line-up byl taky natřískaný, a tak jsme začínali už kolem sedmé večerní, kdy se na pódium postavila dvojice Blasterjaxx. Poměrně tvrdá volba, stejně tak jako předchozí den DVBBS, na rozjetí párty. Nicméně kluci se své úlohy zhostili skvěle a set postavený na tvrdých beatech s výraznou melodickou linkou byl úspěšný. Následující Dash Berlin celé tempo trošku pozastavil a jeho set s řadou breakdownů a hlavně spoustou zpívánek mi moc nesedl. To Martin Garrix se toho nebál a svůj set odstartoval kolaborací Dragon, kterou dělal ve spolupráci s ruskou dvojicí Matisse & Sadko. Martin za poslední dobu hodně roste a jeho skladby mě opravdu baví – o to více jsem ocenil jeho vystoupení, které bylo postaveno právě na jeho vlastních singlech. Tenhle člověk opravdu hudbu dělat umí, a tak jsem si pořádně zazpíval na novinku s Usherem a radostně zaskákal na The Only Way Is Up, kterou dělal s legendárním Tiëstem. Jeho vystoupení nechybělo pořádné hecování, vývoj ani lítající dav. Pro mě osobně se jednalo o druhý nejlepší set za ty tři dny pobytu.

IMG_0346

Headliner sobotního programu, Zedd, byl pro nás trošku překvapení. Naposledy jsem tohoto pána slyšel před dvěma lety v Německu a to byl zcela jiné kafe. Zedd zcela evidentně pozměnil svůj styl a začal se více tlačit do trapu a lámaných beatů. Americký kontinent na něj má evidentně velký vliv a tak to vypadá, že bude konkurovat jménům jako Dillon Francis či DJ Snake. A jak to celé působilo? Dobře, dav se bavil, nechyběly jeho největší hitovky a beaty měly pořádnou dávku electro prvků. Za mixážní pult se pak dostala ex-mafiánská dvojice Axwell s Ingrossem a nutno podotknout, že to byla jízda s velkým J. Řádně poskládaný set s precizním mixem a neuvěřitelnou atmosférou. Dav byl doslova u vytržení, když kluci sázeli své singly ze starší produkce, ale došlo pochopitelně i na nové věci jako On My Way či Sun Is Shining. Museli byste být hluchý, aby Vás to nestrhlo a nesplynuli jste s davem. Tleskám. Následující matador Armin van Buuren pak skvěle pochopil svou úlohu a začal to do davu hrnout, co to jen šlo. Jeho poměrně tvrdý set se skládal z polo-trancové produkce a ocenit určitě můžeme znovu jeho originalitu. Armin nehraje to samé, co všichni, své sety vždy obměňuje a navíc je to sympaťák, kterého lidi milují.

Nedělní den byl pak natřískaný po strop a pro nás začal vystoupením Wéček, kteří překvapili svým povedeným remixem na legendární skladbu Blue od Eiffel 65, a upřímně, měl jsme co dělat, abych to v bigroomových tónech rozeznal. Následoval o něco melodičtější Holanďan Nicky Romero, který zahrál podobný set, jako při svém vystoupení na Magnetic Festivalu v Praze. Nechyběl Lighthouse, Symphonica, Next Level, Warriors či Legacy. Další tahounem za mixážním pultem byl dlouhán Afrojack, který nebyl nic dlužen své pověsti a znovu předvedl své upískané zvuky, které mám osobně ale velice rád. Začátek pak pochopitelně obstaralo intro, které je zhruba tři roky stále stejné, nicméně stále stejně efektivní. Pokračovalo to jeho mashupem Ten Feet Tall vs. Bounce Generation a celý set Afrojack poskládal s řádnou gradací sobě vlastní. Nemohl jsem se však ubránit dojmu, že dav se více bavil právě na Nickyho Romera. Největší vrchol celého víkendu měl ale teprve přijít a překvapivě jím nebyl David Guetta, který standardně umí strhávat davy. Francouz nezapoměl na své hitovky, ale my jeho čas vyžili k odpočinku. Ihned po něm totiž nastoupil král letošního Ultra Europe – Steve Angello.

IMG_1412

Přesně poskládaný set, gradující do maximálních výšin s použitím několika bootlegů, mashupů a nulové ztráty zájmu obecenstva. Dokonalé vystoupení, které kombinovalo méně provařené skladby z jeho labelu SIZE a zpívánky ve znamení známých hitovek. Všechny palce nahoru pro Angella, dostává od nás korunu housemagazinu pro letošní rok :). Posledním na seznamu byl aktuální DJ číslo jedna (alespoň podle DJ Magu) – Hardwell. Nelze upřít, že nejvíce transparentů, triček a fanouškovských „potřeb“ tam měl právě Robbert. Lidi ho milují a je to vidět. Hardwell předvedl znovu skvělý set, který byl plný zajímavých úprav a obecenstvo na ně reagoval fantasticky. Skladba střídala skladbu a v mixu Hardwell nepolevoval ani na chviličku, stejně tak s hecováním do mikrofonu. On má přesně ty vlastnosti, které jsou nutné k obhájení titulu DJe roku.

Stejně tak Ultra má vlastnosti, díky kterým se tam vrátíme. Ideální spojení dovolené a párty, společně se světovou značkou, ideální vzdáleností, levným prostředím a vynikajícím line-upem. Co se týče některých organizačních chyb, tak zejména rozmístění vchodů a východů by mohli organizátoři do příštího ročníku optimalizovat, ale i tak se uvidíme znovu! Díky, Ultra!