Ultra Music Festival je jeden z nejznámějších a hlavně nejrozšířenějších festivalů vůbec. Neexistuje snad žádný fanoušek elektronické taneční hudby, který by ho neznal. Díky své popularitě Ultra expandovalo během několika posledních let do celého světa a pro nás, Evropany, je hlavní zastávkou právě Ultra Europe. Tenhle mladší bratříček originálu z Miami se koná každý rok ve slunném Chorvatsku ve městě Split a letos měl tu čest se zde představit již pošesté. Jako již tradičně, tak i letos byl festival celé tři dny nabitý tím nejlepším, co si můžete ve světě EDM představit, a u toho jsme nemohli chybět ani my.

Letošní ročník tentokrát oproti dvěma posledním sliboval krásné počasí, takže už jsem se těšila na to, jak si akci užiji bez zrušeného dne či sundané hlavní stage. Ale přeci jen se pro toto Ultra pár změn odehrálo, a to hned v několika případech. Zaprvé zde byla změna času, kdy místo páté začínal festival „až“ v sedm. Další změna se týkala posunu Resistance stage, která byla tentokrát hned naproti hlavnímu vstupu. Také se obměnil systém v nalévání piva, kdy jste museli při první koupi zaplatit 15 kun navíc za tvrzený kelímek. Ten když jste přinesli zpět na bar při další koupi, už jste platili pouze za pivo, pokud ne, měli jste smůlu a museli si zaplatit dalších 15 kun za nový kelímek. Možná s tím někteří návštěvníci měli problém, ale tento systém zapříčinil ohromné snížení množství plastových kelímků povalujících se prakticky všude. A konečně poslední změna, jenž jistě stojí za zmínku, se týkala hlavní stage a její bezpečnosti. Zde se organizátoři velice poučili z posledních dvou let, kdy se kvůli silnému větru musela sundat část LED panelů a jednou dokonce zrušit celý festivalový den. Tento rok byla každá obří LED obrazovka zasazena do masivního kovového rámu a ten pak následně pořádně ukotven několika ocelovými lany. Za tento krok opravdu tleskám.

První den se nám pomalu rozjížděl a my jsme se mohli těšit na takové umělce, jako Vini Vici, Afrojack, Axwell & Ingrosso, DJ Snake či Eric Prydz. Všechny vyjmenované jsem měla tu čest slyšet již několikrát, ovšem to, že na konci tohoto dne nebudu vědět, čí set dát na první místo, to bylo opravdu velké překvapení. Takže od začátku. Vstup proběhl bez jakýchkoliv komplikací s klasickou kontrolou batohů a oblečení. Ani na „otvíračku“ zde nebylo nějak extrémně moc lidí. Hned kolem bran chodila děvčata od jednoho z hlavních sponzorů, kterým byl Master Card, a všem rozdávala červené světelné náramky reagujících na zvuk, takže celý festival pak po tři dny svítil červeně.

Mými prvními DJs letošního Ultra Europe bylo nejpopulárnější psytrance duo světa Vini Vici. Skvělé bylo, že kluci vystupovali oba dva, jelikož ne vždy se to podaří. Navíc měli i za mě ten nejlepší hrací čas, kdy se den láme s nocí, takže jste měli možnost si set užívat více smysly. Jejich skoro hodina a půl byla jedním slovem dokonalá a při pohledu kolem sebe jsem nebyla jediná, kdo si tohle myslí. U jejich tracku s ArminemGreat Spirit“ začalo v podstatě davové šílenství a dvojice si to náležitě užívala stejně, jako by byla s námi v kotli. Bohužel se jim při hraní stala dost nepříjemná věc, kterou může udělat pouze člověk, který to nemá v hlavě absolutně v pořádku. Vystříkané „pepřáky“ pokazily dojem z celého setu nejen mě, ale i desítkám dalších dávících se fanoušků, takže trvalo nějaký čas, než se opět vrátilo vše do normálu.

Padla jedenáctá hodina, takže stage a její efekty byly vidět, jak se říká, ve vší parádě a za pultem se vystřídal Afrojack. Upřímně řečeno toho jsem poslední roky neměla moc v oblibě, jelikož ve svých setech začal hrát až moc upískaných tracků a blbostí, které se mě zkrátka nelíbily. Ovšem tentokrát opak byl pravdou. Set měl konečně hlavu i patu, jakou bych si představovala, takže byl pro mě Afrojack největším překvapení večera a set jsem si užila až do konce. Navíc si moje srdce získal hlavně zahráním tracků „Hot Drum“ od Joyride nebo třeba „One More Day“ od něj samotného v remixu Nickyho Romera. Samozřejmě zde nechyběly i jeho ostřílené několik let staré klasiky jako „Revolution“ či „Ten Feet Tall„, na které si vždy vyřvu hlasivky.

Světla pohasla a na hlavním parketu to pomalu zhoustlo. Ještě aby ne, když další vystupující byli Axwell & Ingrosso. Za zvuku „tikajících hodin“ přišli oba Švédové hrdě na stage a za známého „My name is Axwell and this is Sebastian Ingrosso“ začala hrát jedna z mých nejoblíbenějších skladeb „How Do You Feel Right Now“ a hned po ní snad ještě oblíbenější „Barricade„. Tento švédský set je dost těžké popisovat, jelikož každý track, který borci vydají (ať už spolu či jednotlivě), je naprostá bomba, a protože se tato hodina a půl skládala hlavně z jejich produkce, tak bych zde musela vyjmenovat snad celý tracklist toho, co se mi líbilo. Ani nedokážu říct, co lidi kolem mě bavilo více, zda staré skladby z dob SHM, jejich nynější energické EDM tracky či slavné „rádiovky“. Nechybělo zde zkrátka nic.

Co mě osobně se u Axwella & Ingrossa líbí, je míchání a navazování všech tracků na sebe, které má neskutečný drive. Po celou dobu jejich hraní měla stage převážně černobílou barvu s jednoduchými animacemi, což bylo skvělé, protože jste se soustředili více na hudbu, než na nějaké efekty kolem nás. Vrcholem jejich výkonu pak bylo jistě vzdání holdu zesnulému Aviciimu, kdy se rozsvítily tisíce telefonů za zvuku „Don’t You Worry Child“ spojené dohromady s „Wake Me Up„. Kompletně zaplněný stadion pak kluci dorazili hitovkou „Sun Is Shining“ doprovázenou ohňostrojem.

Pro mě poslední vystupující prvního dne a zároveň někdo, na koho jsem se tento den těšila nejvíc. DJ Snake! Abych se Vám přiznala, tak nemám ráda trap. Celkem divné, že? Jenže jak který, a DJ Snake právě spadá do té skupiny „jak který“. Rozhodně byl ke konci festivalu skvělou volbou, jelikož k ránu už potřebuje trochu nakopnout každý, a co si budeme povídat, po Axwellovi & Ingrossovi by to nebyl lehký úkol pro nikoho. Každopádně ale tento DJ s francouzským šmrncem to zvládl víc jak na jedničku. U jeho setů se mi velice líbí výběr „melodického“ trapu, který není jen nesmyslně náhodným poskládáním tónů, jak to ve většině případů bývá. Samozřejmě zde nechyběly ani Snakeovy pověstné sluneční brýle, o jejichž důvodu nošení se můžete dočíst zde.

Také na tomto Ultra jsme nepřišli o jeho poznávání států podle vlajek, takže při tracku „Get Low“ byl na jeho výzvu celý stadion zaplavený vlajkami z celého světa. Tento umělec má na kontě už také pěknou řádku tracků, takže jsme zde slyšeli například „Lean On„, „Turn Down For What“ či mnou tak moc milovanou skladbu „Magenta Riddim„. Ovšem na co já jsem se těšila při jeho hraní nejvíce, tak byla jeho novinka pod názvem „Let’s Get Ill„, jenž měla premiéru na letošním Ultra Music Festivalu v Miami. Tento track je sice jednoduchý, nicméně má za pořádného zvuku neskutečnou moc. Celý set pak Snake doplňoval o svůj úžasně hluboký hlas, se kterým by hned z fleku mohl dělat i festivalového MCho.

Po pořádném spánku a nabrání nových sil jsme se znovu ocitli na stadionu Poljud uprostřed historického Splitu. Tento den na nás opět čekala velká jména, umělci jako Galantis, Steve Angello, The Chainsmokers a master Hardwell. Na hlavní stage jsme dorazili kolem osmé a alespoň za mě: první dvě jména se nedala vůbec poslouchat. Cheat Codes a Lost Kings. Umělci, které rozhodně do budoucna nebudu vyhledávat. Zde se přesně předvedl ten trap a styl setů, který já nemám ráda. Sety, které neměly logiku, hlavu, patu, zkrátka nic, co by mě nějakým způsobem zaujalo, nemluvě o jejich vzhledu.

Nicméně co stojí za zmínku, je například opět malá počáteční účast návštěvníků festivalu, kterou letos zapříčinilo i Mistrovství světa ve fotbale. Chorvati totiž v tento den hráli utkání, takže si plno lidí raději nechalo ujít polovinu akce. Další, ale pouze krátkodobý problém přineslo počasí, kdy v odpoledních hodinách začal foukat opět silný vítr. Naštěstí však, jak už jsem psala výše, byla celá stage skvěle ukotvena, takže to nepřineslo nějaké větší komplikace. I přes to se ale ukázalo na pódiu pár permoníků, kteří ještě dopilovali menší nedostatky, jenž by mohly způsobit nějaký problém. Už takhle brzy jste si také mohli všimnout obrovských bubnů a hudebních nástrojů nainstalovaných za mixážním pultem, což znamenalo jediné – set Galantis bude zkrátka hudební zážitek.

A taky, že ano! Miluji umělce, kteří do svého hraní dávají i něco navíc, a rozhodně teď nemluvím o řvaní „Put your fucking hands up“ do mikrofonu. Přidalo se i pořádně na zvuku, takže se lidi po předchozím dni pořádně probrali. Už na samotných umělcích bylo vidět, jak si svoje vystoupení užívají a dávají do placu spoustu pozitivní energie. Zazněl zde například mash-up tracků „Heads Will Roll„, „Momentum“ a „Ladi Dadi„, takže se skákalo o sto šest. Já měla největší radost z jejich vlastních hitovek „No Money“ a „Peanut Butter Jelly„, při kterých zpíval celý stadion. Poslední track, jenž jsme měli od nich čest slyšet, byl ten, co je proslavil nejvíce, a to „Runaway„, kdy se s nimi na pódiu objevila i postava slavné kočky z videoklipu.

Padla skoro půl jedna ráno a přišla chvíle, na kterou jsem se z celého letošního festivalu těšila úplně nejvíce. Poslední díl do skládačky jménem Swedish House Mafia – Steve Angello. Ten začal set tím, že popřál Chorvatům k jejich postupu ve fotbale, a dále snad nejepičtějším intrem vůbec,“Rejoice“ ze svého nového alba s názvem HUMAN. Pro někoho možná pomalý a ukecaný rozjezd, pro mě neskutečný hudební zážitek už od prvních tónů. Jakmile skončilo reverendovo kázání a začala samotná hudba, jenž má neuvěřitelnou hloubku, stály mi chlupy po celém těle a z vibrací mi začaly dokonce cvakat i zuby. Jak již už tradičně, pokračoval Steve s dalším ze svých počinů, a to skladbou „Knas„, která je stará kolem osmi let. Je až nepochopitelné, jak nadčasové toto dílo je. Pokaždé si ho užiji, jak kdyby to byla ta největší novinka na „trhu“.

Steve Angello je ze světa elektronické hudby mým nejoblíbenějším umělcem a ve svém setu na Ultra Europe akorát potvrdil, proč to tak je. I přes to, že na to svým drsnějším severským vzhledem nevypadá, je tento umělec dost senzitivní. To dokazuje i hold, který vzdal Aviciimu během svého setu při tracku „Levels„. Jak se sám Steve jednou vyjádřil, byl to jeho velký kamarád a jeho smrt ho velice zasáhla. V hodině a půl neustálé husí kůže nechyběly ani tracky od jeho kolegů ze Švédska, jako například „Dream Bigger“ od Axwella & Ingrossa či „Opus“ od Prydze. Nejsilnějším zážitkem celého setu pak bylo asi zpívání sta tisíc lidí „Don’t You Worry Child“ bez zapnuté hudby. Celkově byl tento set skvělou ukázkou alba HUMAN, které je jedním slovem dokonalé. Ale přeci jen tu byla jedna věc, která se mi nelíbila, a to nový track „Romania„, na kterém spolupracoval společně s Kryderem. Není to zkrátka jeho styl a skladba s cikánskými tóny mě opravdu nebavila.

Po neskutečném hudebním i emocionálním zážitku jsem se šla posilnit a mezi tím se ukázala na stagei poslední dvojice druhého ultra dne. The Chainsmokers znají snad i ti, co neposlouchají elektronickou hudbu, a jak je známo, vydávání jejich rádiových tracků není zrovna nic, co by se hodilo na rozjetý festival. Nicméně u nich je ale opak pravdou. V rádiu slaďouši, na stagei „magoři“. V jejich hraní se střídal převážně trap s rádiovými šlágry jako „Sick Boy„, „Everybody Hates Me“ či kultovkou „Don’t Let Me Down“ za občasného živého zpěvu Andrewa Taggarta. Zkrátka to nebyl žádný čajíček, jako když si v autě pustíte Evropu 2 a uděláte si vlastní koncert. Každopádně za mě osobně to někdy až moc zbytečně „řežou“ a tlačí na pilu.

Jako poslední se v tento den ukázal přezdívaný ID master, Hardwell. Ten už je zkrátka takový inventář Ultra a já už si tento festival bez něj nedokážu představit. Ačkoliv většinou Ultra Europe vždy uzavíral, letos to přenechal svému kolegovi Arminovi. Zdá se mi, že zakladatel labelu Revealed poslední dobou ve svých setech přechází na více stylů elektronické hudby, takže si zde vybere opravdu každý, a ve spojení s Robbertovým mícháním a navazováním tracků si odnesete pokaždé ultimátní zážitek. Nicméně i tak mě více bavil jeho set z Miami, který byl o hodně živější než tento, takže skvělá volba do fitka. Chápu, že většina umělců nechce mít stejný set jako před několika měsíci, ale Hardwellova techhouseová chvilka byla na závěrečný set trochu nudná. Až po tom, co se ozvalo známé „Put your fucking hands up“ se jeho set rozjel na té správné úrovni. Big room, trochu trap, electro, progressive a nakonec zakončení ve velkém stylu hardstylem s vlastní novinkou „Shine A Light„, kterou má v kolaboraci s Wildstylez.

Poslední den Ultra Europe lákalo na nejsilnější line-up ze všech tří dnů, aby se předvedl král dortů Steve Aoki, Alesso, David Guetta, Marshmello a legenda Armin van Buuren. Šlo vidět, že i v tento den bylo prodáno nejvíce jednotlivých vstupenek, jelikož už na Aokiho zde bylo dost lidí. Co si budeme povídat, Steve Aoki je zkrátka showman a i přes to, že se Vám nemusí líbit to, co všechno dělá, tak s davem to prostě umí dokonale. Celkově jsem s jeho setem byla překvapená podobně jako u Afrojacka. Tentokrát žádné upískané blbosti, ale hraní, co mělo hlavu a patu. Jeho hoďka a půl mě velice bavila a nechybělo v ní klasické hej hou, sit down, davové skákání doprava, doleva či vrcholné házení dorty. A u toho všeho nám hrály převážně Aokiho vlastní skladby jako „Anthem„, „Melody“ nebo „Pretender„.

Po králi dortů se chystal na vystoupení další švédský rodák, Alesso. Na něj jsem byla víc než zvědavá, jelikož se v poslední době začal ubírat úplně jiným směrem a sám uvedl, že ho jiné styly baví mnohem více a zatím se nehodlá k progressivu vracet. Zaplať pánbůh se to asi týkalo pouze produkce a nikoliv samotného vystoupení, protože by jinak Alesso u svého hraní musel trpět jako zvíře. Velice dobře do setu zakomponoval i své staré hity jako „Under Control“ nebo „Heroes„, při kterých zpíval opět celý stadion. Mě naopak potěšil svým trackem „Tear The Roof Up“ nebo „Bones“ od oblíbence D.O.D. I tak zde ale byl v některých chvílích slyšet Alessův nový styl, kterým se začal ubírat, takže nechyběly ani brazilské melodie.

Alesso mě sice nebavil stejně jako pár let zpět, nicméně určitě nezklamal. Bylo po půlnoc a to znamenalo nástup dalšího jména. David Guetta. Abych pravdu řekla, tak on je pro mě přesně ten typ umělce, který nezarmoutí, ale ani extra nenadchne. Guetta si zkrátka pokaždé jede to svoje a při jeho vystoupení si můžete být jisti, že uslyšíte klasiky jako „Good To Be Bad„, „Shot Me Down“ nebo „Titanium„, které jsou proloženy pořádnými peckami typu „Like I Do“ s Garrixem či „Split“ od Tiësta. Během svého setu se také na pódiu objevil DJ Glowinthedark, se kterým spolupracoval na trháku „Ain’t A Party„.

Mým předposledním umělcem a zároveň i celého Ultra byl trapový blázen Marshmello. Ten byl jeden z mých největších favoritů celého letošního Ultra, takže jsem na něj byla neskutečně natěšená. Styl tohoto borca se žužu na hlavě nesedí každému, což se rozhodně nedá říct o mě. Jelikož během festivalu probíhalo MS ve fotbale, kde se Chorvati dostali až do finále, tak začal Marshmello své hraní skladbou „Srce Vatreno„, což je hymna, která se zde stala hitem při mistrovství v roce 2006. A aby to bylo dokonalé, tak přes celou stage zářila národní vlajka. Jeho set s melodickým trapem byl skvělým osvěžením celého večera a rozhodně vyhrál první místo za barevnost a animace celé stage. Vystoupení bylo senzačně energické, a jelikož sám Marshmello má na kontě už spoustu vlastní produkce, nemohla chybět ani zde. Také na stadionu kolem nás bylo hodně fanoušků, kteří měli provizorní kýble na hlavě, trička nebo transparenty, takže jeho „mellogang“ byl opravdu obrovský. Největším vrcholem byla jistě jeho skladba „Alone„, která ho v podstatě proslavila, a nechybělo ani „Friends“ s Anne-Marie, na kterou jsem si pěkně vyřvala hlasivky.

A bylo to tady! Poslední díl skládačky letošního Ultra Europe právě nastupoval na stage. Legenda Armin van Buuren. Ten hned od začátku pochopil svůj velký úkol ukončovatele, takže nám připravil set, při kterém se zvedla ze zadní tribuny i ta nejposlednější mrtvola. Na obrazovkách se objevila obrovská A a Armin do nás začal hned hrnout jeho trancovou novinku „United„. Jelikož je to zkrátka král trancu, tak v tomto stylu pokračoval i nadále. Celková energie z něj, z lidí a z hudby byla až hmatatelná. I přes to, že trance zde na hlavní scéně asi moc lidí nemusí, tak Arminova slova „Who is ready for a State Of Trance“ Vás prostě dostanou a atmosféra Vás totálně semele. Myslím si, že nikdo z tohoto oboru nedokáže člověka tak rychle přeorientovat na jiný styl hudby, jako on. Na začátku svého setu nás hned naladil úryvkem další své novinky „Blah Blah Blah„, při které jsem si byla jistá, že až přijde, tak spadne stadion. Já osobně si při jeho hraní užívám nejvíce vokálové skladby, takže za mě určitě palec nahoru za „Another You“ nebo „Just As You Are„. Už se začalo rozednívat, Armin ukončil svůj set a najednou to přišlo, přídavek ve formě celé „Blah Blah Blah„, který navíc končil v hardstyle verzi. Ačkoliv se zdálo, že lidi už nemají dost sil, tak nakonec jsme ten stadion opravdu málem zbořili.

Tohle tedy bylo Ultra Europe 2018, šestý ročník, který byl z mého pohledu jedním z nejlepších vůbec. Ačkoliv se mé působení zaměřuje pouze na main stage, doufám, že Vy ostatní jste si tento festival užili stejně skvěle, jako já. Díky a vidíme se příští rok.

Video: Marcel Havlík