Sto tisíc lidí se druhý lednový víkend v německém Dusseldorfu zúčastnilo zimní edice známé edice BigCityBeats WORLD CLUB DOME. Rok 2020 začal ve velkém stylu a redakce housemagazine byla u toho.

Taneční festivaly v Německu jsou dlouhodobě zárukou kvality. Když se k tomu přidal line-up lákající na více než 170 umělců, mezi nimiž byla jména jako Martin Garrix, Dimitri Vegas & Like Mike, Don Diablo, Steve Aoki nebo Blasterjaxx.

K nezaplacení je na zahraničních festivalech časový harmonogram, s koncem programu na mainstage jen dvě hodiny po půlnoci a poslední den v jedenáct večer. Headlineři tu totiž vystupují v dřívějších časech, než jsme zvyklí v Česku a Slovensku, což přináší řadu výhod: nemusíte čekat do tří ráno na hlavní show a druhý den se normálně vyspíte, nepřehodíte si režim a ještě si užijete celého volného dne – nebo neužijete, protože jdete odpoledne objevovat památky Dusseldorfu a okolí.

Pro cestu do Dusseldorfu jsme z Prahy zvolili dopravu vlakem. Pohodlnou a ani ne příliš drahou. Cesta německým rychlovlakem je k tomu ještě malý bonus. Ve vlaku jsme i s drobným zpožděním strávili okolo devíti hodin a po check-inu na hotelu jsme rovnou vyrazili k Merkur-Spiel aréně, která letošní World Clube Dome 2020 hostila.

Tato mega monstrózní fotbalová aréna místního fotbalového klubu nás uchvátila na první pohled. Obavy z tisíců návštěvníků na vstupu velmi rychle vystřídala radost z NULOVÉ fronty a za 10 minut jsme byli z metra v aréně. Tady si organizátoři zaslouží maximální pochvalu, protože odbavit 34 tisíc lidí bez jediné fronty se jen tak nevidí.

V aréně jsme si zašli pro naše pásky a začali hledat skřínky. Po pár minutách hledání jsme objevili dlouhou frontu k výměně voucherů za kódy ke skřínkám. Opět jsem dostal obavy, že půlku večera strávíme ve frontě, ale realita byla jiná a po chvilce už jsem měl zamčenou svojí bundu a šel na taneční parket.

Tam v tu chvíli vystupoval Ummet Ozcan, kterého vystřídalo ve velmi povedeném setu izraelské duo Vini Vici. Následně začal hrát „popovky“ Robin Schulz, takže nastal čas si prohlédnout bary a okolí arény. Ochutnal jsem mimo jiné i místní pivo – třetinka vyšla cca 85 korun, což není zas tak hrozná cena, ale jako Čech zkrátka nemůžu zahraniční pivo pozitivně hodnotit. Fronty na barech nebyly žádné, platilo se na kartičku, kterou jsme si každý předtím přeplatili určitou částkou. V aréně byla pro návštěvníky i velká nabídka jídla – od kebabů a hamburgerů po několik druhů pizz, opět za přijatelné ceny.

World Club Dome se sám charakterizuje jako největší klub na světě. Tento fakt podporovalo i dalších několik stagí po chodbách celé arény. Bylo jich skutečně mnoho a možná bych osobně pro příští ročník nějaké ubral. Na jedné ze stagí tehdy vystupoval Quintino, jehož celý set jsme si poslechli.

Po jedenácté večer jsme se povinně vrátili na mainstage, kde probíhalo slavnostní zahájení a od 23:40 zde vystupoval Martin Garrix. Od té doby, co jsem měl Martina možnost poznat osobně, se tento klučík stal mým oblíbencem a byl to vlastně on, proč jsem do Německa vyrazil.

Průběh Martinova setu snad není podrobněji popisovat, byla to naprostá paráda a zážitek. Nejlepší obrázek si ostatně uděláte shlédnutím videí v historii našeho instagramu. 90 minutový set začal intro editem na nejnovější skladbu Hold On a pak následovala jedna bomba za druhou. Zaznělo i něco nevydaného, jejichž autorem ale Garrix nebyl.

S Martinem jsme se v backstage zase potkali a pokecali. Zmínil se mimo jiné, že má letos v plánu více produkovat hudbu, než tomu bylo v předchozích letech, a méně vystupovat na festivalech. Při loučení jsme se několikrát objali a řekli si, že se uvidíme v květnu ve Švédsku, kde bude mít Martin jedno z prvních evropských vystoupeních po turné v Severní a Jižní Americe.

Den druhý

Druhý den byl z hlediska složení line-upu nejslabší. Přišli jsme si poslechnout set Mesta, který mimochodem před pár dny vydal collab s Oliverem Heldensem – v setu samozřejně ani tato skladba nechyběla. Posléze jsme šli na chvilku odpočívat, podívat se na Curbiho a na mainstage na norské Da Tweekaz.

Přiznám se, že hardstylu příliš neholduji, narozdíl od Němců, ale v tomto případě musím změnit názor, protože mi hardstyle zněl luxusně a bavil mě. Od půlnoci celá mainstage fotbalové arény patřila Steve Aokimu. Osobně nechápu, jak Aoki stihne produkovat tolik hudby a k tomu vystupovat na stovkách festivalů po celém světě. A přestože je tomuto Američanovi přes čtyřicet, jeho show má grády, baví a podle mého patřila mezi nejlepší na celém World Club Dome.

Den třetí

Poslední – třetí  – den World Clube Dome Winter naopak lákal oproti předchozímu dni na nabušený line-up, který nebylo v lidských silách stihnout. Už v pět hodin odpoledne jsme šli „zapařit“ na Maurice Westa, který v červenci vystoupí i na festivalu Beats for Love. Po něm měla nastoupit výborná DJka, s perfektním mixem jako má Laidback Luke, jménem Mattn.

Manželka Dimitriho Vegase bohužel v uvedený čas nedorazila a musel jsem se spokojit s hardstylovým Dr Phunkem, což mi ovšem vůbec nevadilo. Dr Phunk je Hardwellův kamarád a mají spolu i několik společných kolaborací.  V půlce jeho setu následoval náš přesun na jinou stage, kde vystupoval Retrovision a poté taky další bigroomový králové Blasterjaxx. Moc jsem se na jejich set těšil, přesto mě lehce zklamal, kdy zahrál velmi málo skladeb ze svého alba vydaného v minulém roce.

Po konci Blasterjaxxe měl na mainstage vystoupit headliner letošního Mácháče Afrojack. Ten z neznámých důvodů své vystoupení zrušil a na poslední chvíli ho zastoupil zakladatel labelu Hexagon (a nově i labelu Future) Don Diablo. Jako záskok si bohužel pořadatelé nemohli vybrat nikoho lepšího. Ne že by byl Diablo špatný DJ – vždyť jsem za ním v říjnu cestoval do Londýna speciálně kvůli Forever Album Tour – ale stylově se po Blasterjaxxovi vůbec nehodil, unavoval mě a já se modlil, aby byl konec. Tohle se opravdu nepovedlo.

Po závěrečném slavnostním zakončení začali na stage řádit belgičtí bratři Dimitri Vegas, Like Mike. Upřímně mi chvilku trvalo, než jsem se dostal zpátky do tempa, ale pak už jsem se bavil jako ostatní. Jejich set jsem slyšel už mnohokrát, ale tady na World Club Dome jsem od nich zažil asi nejlepší Crowd Control v životě. Také současné DJ číslo 1 podle DJ Magu očividně set bavil, když ho prodloužili o 15 minut. Tím byl festivalu konec.

My jsme se pak s Dimitri Vegasem a hlavně Like Mikem potkali v backstage, pozdravili se a každý odjeli po své ose. Zatímco Dimitri celým párty autobusem pokračoval v párty, Mike autem skromně odjel na hotel. Osobně jsem měl Like Mikea jako největšího blba řvoucího do mikrofonu, ale je to zcela jiný člověk a nejvíc v pohodě týpek.

Nás už pak čekala několika hodinová cesta domů do Prahy, kam jsme dorazili v pondělí krátce po poledni.

Od celého festivalu uběhlo už několik dní a já se stále v hlavě snažím přijít na nějaké negativum – osobně jsem ale žádné nenašel. Naopak velmi cením kvalitní pyrotechniku, světelnou show a hlavně kvalitní zvuk, který není zejména na některých českých festivalech jistotou.  Pořadatelé odvedli velký kus práce.

Sečteno podtrženo:

World Clube Dome je značkou špičkové kvality tanečního festivalu, který by měl zažít úplně každý. My už se těšíme na „Las Vegas edici“, která se uskuteční první červnový víkend ve Frankfurtu nad Mohanem.