Už dávno v Česku neplatí „co Čech, to muzikant“, ale spíše fotbalový rozhodčí, premiér nebo DJ. Je ale málo těch, kteří mohou říci, že hrají více jak 30 let. Někdo se lekne, někdo zapochybuje a někdo si bude klepat na čelo. Třicet let po klubech, diskotékách, drinky, decibely lásky – a všechno je to navíc hodně pomíjivé. Existuje někdo takový, kdo to pořád dává? Na jeden exemplář jsme narazili. Milan Bílek je rezidentem pražského Retro Music Hall, stará se mu o booking a stále ho naplňuje bavit lidi za mixážním pultem. Čti náš exkluzivní rozhovor, kde si uvědomíš, jak moc se doba změnila.

Pamatuješ si vůbec na svoje první hraní?
Ahoj, nevím jestli první, ale jedno z prvních. Byly to, tuším, odpolední diskotéky v Sedmičce v Táboře, tamní kulturák atd. Měl jsem s sebou asi 25 singlů a bylo mi 16 a byl jsem děsně důležitej :-). A chtěl jsem bejt samozřejmě slavnej!

Začínal jsi z kazet nebo desek?
Z desek. Ze singlů, který nám načerno vozil Franta Veselý, česká fotbalová ikona. Kus za 120 korun, případně jsme obráželi burzy a sháněli, jak se dalo. Neexistoval mobilní telefon, počítač, půl roku starej hit byla novinka. Každá písnička originál na poctivým asfaltu v potrhaném papírovém přebalu. A jako novinka vydržela ještě rok. A někdy ve třiadevadesátém jsem začal hrát z CD. Jako všichni, a to mi vydrželo až do roku 2015.

Jaký byl před třiceti lety tvůj hudební styl a jak vypadalo takové hraní? Bylo to hodně odlišné?
Hrálo se všechno, od Ricka Astleyho přes Depeche Mode, od Kool & The Gang po The Cure. Kupodivu nějak se tehdy nehrála čs. muzika, alespon v místech, kde jsem točil já. To nikoho nebavilo. Všichni chtěli slyšet „západní“ muziku z hitparád, co poslouchali na vyšuměném rádiu. Já jsem postupem času chtěl hrát alternativu, což jsem zkoušel se Soft Cell, The Smiths, The Cure, případně novou vlnou. Nechtěl jsem hrát to, co všichni. Ale tahle bitvička netrvalo dlouho a já se se stal mainstreemovým deejayem okresního formátu. A k tomu rádio, samozřejmě.

Rádio?
Ano, to vlastně dělám od roku 1990 a je to moje, řekněme, hlavní pracovní. Radio Bonton, Radiožurnál, Faktor, Prácheň a teď spokojeně na Frekvenci 1.

Tenkrát se na DJe dělaly i nějaké zkoušky. Jak taková zkouška vypadala a jak jsi obstál?
Máš pravdu, musel jsi složit zkoušky u Krajského kulturního střediska … písemná část, rozhovor, plus diskotéka v délce zhruba 10 minut pro soudruhy a soudružky za stolem. A honorář? Jak jsem naznačil, 120 Kč, pak se to pomalu sunulo nahoru, ale v devadesátkách se prostě hrálo za pár stovek. A hlavně, peníze v tom nějak nehrály roli. Nosný bylo, že jsi točil muziku, mluvil do mikrofonu a žil tím. A k tomu jsme dělali přestávky…

Cože?
Dneska máš sety, tehdy se hrálo po půlhodinách a pak jsi dal deset minut přestávku. Pamatuju se, že jsem od provozních dostával vynadáno, že přestávky dělám míň anebo vůbec.

Co devadesátá léta jako taková? Říká se, že to byla zlatá éra diskoték.
Nejenom devadesátá, ale i konec osmdesátek. Už to šlo, bolševik tolik netlačil, lidi se chtěli bavit a strašně se kalilo. Bez drog, samozřejmě. A devadesátky v Čechách? To byly takový malý šedesátky vlastně. Bláznivá doba, kdy se kalilo ještě víc, všechno se mohlo, smělo, bolševik padnul a pravidla platila – neplatila zároveň. Někdo zbohatnul, někdo se upil … a já to přežil 🙂

A jak to máš Ty s kalením vlastně?
S oblibou říkám, že od tý doby, co jsem přestal kalit úplně, kalím podstatně míň.

Následoval přechod na house a aktuální taneční scénu. Jak se Ti vlastně dařilo se celé ty roky přizpůsobovat a hrát aktuální taneční styl?
Já jsem vlastně celej život byl úplně obyčejnej mainstreamovej DJ, co hrál tendenční muziku, vždycky navázanej na rádio. A to, myslím, dělám dodnes. Jiný mínění o sobě nemám. Navíc v devadesátkách jsem naprosto obdivně vzhlížel k lidem, co jeli pražskej clubbing … Loutka, Bidlo, Sadler, Burian, Lafayette, Brian, to byli skutečně lidi, co jeli voňavej house v klubech, kam jsem dorazil z malýho města, byl z toho paf a nikdy si nemyslel, že jednoho dne spolu budeme chodit na pivo.

Které z těch hudebních období , za Tvou bohatou kariéru, Ti nejvíce vyhovovalo?
Nejvíc mne to baví teď, vážně. Žijeme v nejlepší možné době. Chceš poslouchat rarity od Motown rec.? Můžeš. Chceš jít na koncert Justina Timberlakea? Klidně, můžeš, protože přijede do Tvýho města. Chceš bejt doma a koukat se na béčkový německý porno ze sedmdesátek? Můžeš … protože ho během chvilky najdeš na síti. Mám každej den radost z toho, že tohle máme, tohle můžeš, protože si pamatuju dobu, kdy nic z toho prostě možný nebylo. A navíc, žijeme v době blahobytu a když chceš, tak i nekonečný radosti – a k tomu v zemi, kde je bezpečno. To má pro mne obrovskou hodnotu.

Aktuálně jsi rezidentem prestižního Retro Music Hall, kde působíš i jako „program šéf“, jak dlouho jsi v klubu?
V podstatě od začátku fungování Retra, takže rok 2010?! Dorazil jsem půl roku po startu – na pozvání Roberta Chocholy – co Retro fungovalo coby klub, diskotéka – a začalo to :-). Začalo chodit víc a víc lidí, s muzikou se lehce přitvrdilo, objevili jsme kouzlo sdílení na Facebooku a od začátku jsme veděli, že tohle místo má prostě genia loci. A lidi to začali mít rádi. Věděli, do čeho jdou a co je čeká a že není lepšího místa na kalbu.

Čím si vysvětluješ, že je Retro Music Hall tak populární?
Hodně o tom přemejšlím. To místo má samozřejmě něco do sebe. Vem si, že do Retra chodí lidi už od třicátých let minulýho století. Vždycky tam bylo něco. Schůze, taneční, večírky, plesy, v devadesátkách nejnavštěvovanější diskotéka Music Park. Myslím, že zdi Retra si pamatujou velký mejdla a vrací to po večerech zpět. Ale vážně, nastavenej koncept od začátku dal jasný pravidla. Dělejme to jednodušše. Je to pro každýho, ceny na to, že jsi v centru Prahy, jsou fajn, neuvěřitelně se od začátku maká na zvuku a světlech, což je zásluha Vaška, genia a blázna v jednom – a hlavně úspěch Retra, to je šéf a manažer v jednom. Nemám potřebu foukat cukr do zadku šéfovi, notabene svýmu kámošovi, ale tak to je.

V sobotu oslaví Retro již sedmé narozeniny a na line-upu se objeví 18 DJs. Co můžeme očekávat?
Bude to hlavně přehlídka a mejdan všech, co fungují v Retru. 18 DJs v jednom večeru. A myslím, že těch nejlepších, co v Královstvím českém jsou. Navíc mejdan bude v „boho stylu“. Chceme navodit uvolněnej přátelskej ton, s dekoracemi lidem prodloužíme ležérně léto, mělo by to mít takovej hippieskej akcent, mělo by to být uvolněný. Osobně jsem se zasazoval o to, aby vrcholem večera byl příjezd nahé černošky na otylém živém oslíkovi, jako, že by to bylo funny, rozumíš? … Ale to mi jaksi neprošlo. Ale i tak to bude boho. Boho je prostě bohém. Retro pro tenhle večer bude hezky nazdobený, načančaný, kytky všude, kam se podíváš. A já osobně budu mít prostě velkou radost. Budeme si děkovat, budeme součástí mejdanu, na kterej si vzpomeneš i za pár let – a k tomu budu pod jednou střechou s 18 deejays, který mám lidsky rád, a k tomu tuny lidí, který vždycky rád vidím. A samozřejmě ženský, chlast a chlebíčky, což jsou naše koníčky 🙂

Budu se těšit i já. A nakonec jedna všetečná, jak dlouho myslíš, že ještě budeš hrát?
Byly tu časy, kdy jsem s tím chtěl seknout, v devadesátkách třeba, kdy jsem si připadal starej, nechtěl jsem hrát eurodance, či jak se tomu tenkrát říkalo, ale to je pryč. Dneska vím, že chci hrát dál a dál. Pocit, kdy máš pod sebou lidi a můžeš jim dělat radost, chvíle, kdy jsi šéfem okamžiku, kočíruješ beaty a vsadíš na to, že ten další track může bejt vrcholem – a on je, a pak to jde ještě dál a ve vzduchu je cosi, čemu se říká energie, a celý to míří někam za horizont toho, co sis kdy dokázal představit … chápeš?

Díky za rozhovor!