DJ SNBM se na scéně pohybuje více jak dvanáct let a setkávat se s ním můžete na největších akcích v CZ. V minulosti vystupoval vedle takových jmen, jako jsou AFROJACK, WILL.I.AM, TUJAMO, LA FUENTE, STADIUMX, ZONDERLING či MILK & SUGAR. Za zmínku stojí i vystoupení v 10. nejlepším klubu na světe, v BCM na Mallorce, nebo v klubech v holandském Rotterdamu nebo Moskvě. Letos již potřetí vystoupil na nejstarší české klubové noci Chrise Sadlera pod názvem Climax ve vždy vyprodaném clubu Roxy. Zahrál také na warm upu na Ultra Europe 2016 v Praze. Pravidelně se objevuje na největším severočeském festivalu Unique a na mnoha dalších festivalech po celé. My jsme Karla podrobili rozhovoru, který vám servírujeme na stříbrném podnose.

Ahoj, Kájo, tak jak se daří?
Ahoj, TiGi, je to skvělé a čím dál tím lepší (smích)

Začněme nějakou klasickou otázkou. Jak ses dostal k DJingu a proč jsi začal hrát?
Moje cesta k Djingu byla trnitá a začala už strašně dávno, v době, kdy na základce všichni poslouchali Šmouly na tý klasický modrý kazetě. Tak já jsem sjížděl z rádia nahranýho Gigiho D’Agostina, DJ Preziosa nebo Floorfillu, což byly pecky jako blázen a nikdo z mejch vrstevníků to moc nechápal, až na mýho kamaráda, se kterým jsem tenkrát začínal. Byli jsme něco jako Kevin a Perry z Klubu sráčů (smích), s tím, že to bylo v Čechách, takže to nebyla taková sranda jako ve filmu.
A proč jsem začal hrát? Nad tím jsem už hodněkrát celkem dlouho přemýšlel. Tak určitě mě to bavilo a baví, ale když jsem to tak nějak sumíroval a porovnával, nebylo to kvůli pohnutkám, jako to mají někteří teď, jako je nějakej druh slávy, hromady peněz nebo alkoholu zadarmo a všeho, co s tím samozřejmě nějak souvisí. Alespoň podle toho, co vidím, u mě to byla až skoro utopická představa, že se lidem bude líbit to co hraju a jak to hraju – a nikdy jsem nechtěl jít tím směrem, co šli všichni.

Kolik let hraješ a jak se za ty roky vlastně scéna vyvinula – a jak ses vyvinul Ty?
Tohle dělím na dvě období, a to před-pražské a pražské (smích). Je to vlastně tak, poprvé jsem za mixákem v klubu stál ve 14 letech, takže je to nějakejch krásnejch 12 let … Pak jsem vlastně celkem pravidelně hrál po celejch severních Čechách a před asi 6 lety jsem se seznámil s DJ Uwou a ten mi nabídl hraní v Coco café disco baru. Hrát jsem už v tu dobu uměl celkem dobře, už jsem holdoval tech housu, se kterým jsem se asi o 3 roky dřív seznámil na jedný párty v tehdejší Mecce, kde jsem se byl s kamarádama podívat, a byl to pro mě celkem šok, protože jsem zjistil to, že se vlastně v některejch klubech hraje celou noc jeden styl. Na to jsem nebyl zvyklej, do tý doby jsem hrával celou noc na diskotéce, kde jsem se naučil bavit lidi od oldies přes R’n’B a komerci po rockový věci a měl jsem takovou svou hodinku vždy před koncem, kdy jsem si mohl dovolit zahrát si house. No a pak, jak se říká, se začaly dít velký věci. Po 8 letech celkem obstojnýho hraní podle sluchu jsem se dozvěděl, že to jde dělat i jiným způsobem a to mě dalo najednou strašnýho času za mixákem a možnost tam začít dělat kraviny, poskakovat a nebo jako v poslední době začít rychle mixovat tracky a tím ze setu vlastně udělat takovej jeden velkej mashup.

Myslíš, že kdybys začínal ve stejném věku v roce 2016, že by Tě to znovu svedlo na dráhu DJe?
To si nejsem uplně jist, kdybych věděl to, co vím teď, tak zcela jistě ne. Ale vědět to, co tenkrát v roce 2004, tak asi jo, byl jsem fakt hodně naivní a nejspíš i dobře vychovanej, takže některý věci se přede mnou otevřely až vcelku nedávno a jsem za to hodně rád. Jak se říká: „blažená nevědomost“.

Jakým hudebním stylem se aktuálně prezentuješ a co je při tvých setech nejdůležitější?
To je poměrně těžký říct, asi začnu z druhý strany: důležitý pro mě je to, aby se lidi bavili a aby tančili, nebo pařili nebo jak se tomu dnes říká. Co se týče hudby, jak už jsem říkal, prošel jsem si za ty roky snad vším a srdíčku je nejbližší tech house, i když zlí jazykové tvrdí, že to, co hraju, není tech house, ale sexy disco house namazanej nutelou (smích), ale to jsou veskrze lidi, co mě na párty moc neslýchaj, poslechnou si set, do kterýho dávám vždy to, co se líbí mě a tím to končí. Doba se posunula a já to samozřejmě vnímám, tech housu se vždy snažím dávat hodně, ale v poslední době mě není cizí ani bass house šmrncnutej future housem nebo groove housem. Mám prostě rád čistej zvuk a snažím se, aby moje sety měly nějakej vývoj, drajv a aby to nebylo halabala, jak bývá poslední dobou i na nejvyšších příčkách zvykem.

Co myslíš, že člověk musí mít v sobě, aby se mohl stát profesionálním DJem?
Tak profesionálním DJem je člověk, kterej to má jako profesi, ale asi chápu, jak otázku myslíš. Asi je na to několik různých pohledů. Ono se dnes hodně říká, že stačí někomu zalézt hodně hluboko do zadku nebo mít hodně peněz, ale troufnu si říct, že to není jediná možnost, protože se to vždy dřív nebo později pozná a lidem se to moc nelíbí. Já si myslím, že to je ostatně jako u všech jiných profesí: člověk musí mít kontaky, to je asi stěžejní. Asi nestačí mít jen ty kontakty, ale člověk se musí opravdu lidsky o ty lidi zajímat, z téhle stránky bych všem lidem bez rozdílu toho, co dělaj, doporučil si přečíst knížku od Dale Carnegie „Jak získávat přátele a působit na lidi“, tam je vlastně celkem podrobnej návod, jak uspět v každý lidský činnosti. Přestože by se mohlo zdát, že tohle stačí, tak si myslím, že je taky důležitý fakt mít rád hudbu, umět dobře mixovat, umět odhadnout publikum, nesedět v koutě a čekat, až si Tě někdo všimne, mít plán, kam se chceš dostat a plnit si ho, dávat tomu opravdu hodně času a energie a doufat, že uspěješ. Ono to plno lidí zkouší brát nějakejma zkratkama nebo nemají příliš sebereflexe a myslí si, že jsou daleko lepší, než doopravdy jsou, což je celkem normální lidská vlastnost, ale myslím si, že právě sebereflexe a takový nějaký celkem brutální sebehodnocení mě dostalo tam, kde jsem. Což ve skutečnosti není tak daleko, ale jak začíná být vidět, tak mi někteří lidé aspoň tady na tom našem malým českým rybníčku začínají vcelku slušně závidět – a to je upřímnej ukazatel toho, že to dělám dobře.

Na scéně se objevuje čím dál tím více mladých kluků, kteří se snaží na scéně prosadit. Jaké chyby si myslíš, že nejčastěji dělají a jak konkrétně mohou konkurovat velkým jménům na CZ scéně?
Jak už jsem řekl, myslím si, že někteří nemají dostatek sebereflexe, jiní zase nemají moc pokory. Já osobně žádnou pokoru nepotřebuju, ale když mi někdo, kdo před rokem začal hrát, začne říkat, že je nejlepší, tak se někdy celkem dost rozesměju – a někdy je to až k pláči. Za některýma – abych nebyl tak kritickej – je celkem dost dobrý práce a jsou dobří, ale těm zase někdy chybí schopnost umět se prodat. Myslím, že všechno chce nějakej svůj čas. Tím nemyslím, aby se nikdo nesnažil a že to s časem přijde samo, to rozhodně ne, je potřeba makat, ale nebrat to těma zkratkama, protože on si člověk sice chvilkově pomůže, ale z dlouhodobýho hlediska je to k ničemu. Myslím si, že i takový nějaký slušný chování je daleko přínosnější, než hejty ze všech stran, i když realita je taková, že plno mladejch kluků se právě v tomhle odvětví celkem dobře realizuje. Důležitý je taky podle mě mít ten správnej zápal pro to hraní – a s tím souvisí štěstí, který alespoň ke mně vždy přišlo, když jsem ten zápal měl. Nevím, co doporučit v konkurenci velkým českým jménům: ono co je velký český jméno? Čechy jsou tak malý, že to v porovnání se světovejma jménama nic moc neznamená. Určitě každýmu ale doporučuju, aby byl sám sebou a spíš než aby někoho kopíroval, aby se snažil bejt sám sebou za každou cenu, už jen z čistě sobeckýho hlediska, aby se na sebe mohl podívat do zrcadla. A ještě jedna věc, co si o tom myslím, bejt DJem není pro každýho, a tak bych doporučil těm, kteří do toho nechtějí dát tolik síly, času nebo nechtěj to tady dělat lepší a pro lidi zajímavější, tak ať se na to raději vykašlou. Ono ne každej může dělat všechno, mě třeba nejde matematika, tak prostě nebudu dělat ve výzkumáku, že jo (smích)

Myslíš, že někdo z ČR má šanci se prosadit mezi záplavou nizozemských a švédských jmen?
Myslím si, že jeden takovej tu je, a když ho porovnám s ostatníma, kteří se tu pokouší o produkci, tak je uplně někde jinde, a přesně, jak jsem říkal před chvilkou, má na to talent, baví ho to. A proto věřím že uspěje, není to nějaká rychlokvaška, má to za tím kompem odsezený. Tenhe kluk má můj support a snažím se mu všemožně pomáhat.

Pojďme zpátky k Tobě. Hraješ na velkých mejdanech, jako Unique Hall, a v předních českých klubech. Kam až bys to chtěl dotáhnout? Jaká je další meta?
Chtěl bych to dotáhnout úplně nejvejš, co to jde! (smích) A to tak vysoko, abych nemusel řešit nějaký žabomyší války nebo podobný kraviny. Aby mě lidi znali, aby se jim líbilo to, co dělám, a aby rádi chodili na moje mejdany. I proto jsem si dal jako takovej cíl, mejch 30 let, a pak buďto budu cejtit to, že to fakt má hrozně velkej smysl a bude to k něčemu – a nebo se na to s klidným srdcem vykašlu.

Co vlastní produkce? Chystáš něco?
Chystám, chystám, dal jsem si takový předsevzetí, že to bude do léta venku, tak snad se mi to podaří, chci, aby to bylo fakt dobrý. Každopádně celkem usilovně na tom pracuju.

Spolupracuješ s někým dlouhodobě na CZ scéně?
Snažím se spolupracovat s hodně lidma, ale jak to asi sám znáš, tak někdy je to dost těžký. Každý se snaží samozřejmě pomoct sobě až na prvním místě a někteří to berou doslova přes mrtvoly. Mám hodně oblíbenců a těm to dávám najevo a díky svý někdy až přehnaný úpřímnosti dávám najevo i těm neoblíbencům, že s nima nic moc společnýho mít nechci. Ke každýmu se ze začátku snažím přistupovat nestranně, i když mám přístup k hodně informacím už dopředu, a teprve až když ho poznám, tak se k němu chovám tak, jako on ke mně.

Kde Tě nejčastěji můžeme slyšet?
Nejčastěji ani nevím, jsem každý týden někde úplně jinde, ale pravidelně vystupuju na už zmíněným Unique festivalu ve všech podobách, ať už je to halovka, festival, loď nebo klubová edice. A tu akci mám fakt rád.

Řekni nám na závěr nějakou veselou historku z „natáčení“.
Vždycky, když se mě na tuhle otázku někdo ptá, tak mám jak vymalováno. (smích) A přitom vím, že veselejch historek je každý týden několik. Plno z nich se asi nedá moc publikovat. A ty mě napadaj teď jako první. Každopádně je s náma DJema veskrze sranda, nemyslíš? (smích) Takže bych spíš doporučil všem, kteří to dočetli až sem, aby chodili na párty a byli těch veselejch historek součástí.

Díky za rozhovor a ať se daří.
Taky moc děkuju a přeju Ti – a všem – ať se daří co nejlépe a rok 2017 ať je zase skvělej.